Těžba stříbra v okolí města Jihlavy

Těžba stříbra v okolí města Jihlavy
JAROSLAV  SLÁMA

Úvod
Jihlava je významné průmyslové středisko Českomoravské vrchoviny a od pradávna i důležitým dopravním uzlem. Ve středověku proslula soukenictvím, ale zejména hornictvím a jeho právní organizací. Dolování stříbra bylo totiž významnou etapou v dějinách Jihlavy. Jemu vděčí za to, že se z malé osady na křižovatce stezek Haberské a Jihlavské rozrostla v bohaté královské horní město, které bylo ve 13. století jedno z důležitých měst tvořícího se českého státu. Kdyby nebylo nálezu stříbra, Jihlava by se asi nestala předním městem království a pravděpodobně by i zanikla, jako řada jiných sídel za četných válek, na něž jsou naše dějiny tak bohaté.

V této práci nabízím svůj pohled na jihlavské hornictví. A to pohled patriota, amatérsky se zajímajícího o město v němž žije, zaměřený na dolování a jihlavské podzemí, ve kterém jsem strávil hodně času. Neusiluji o jednoznačné závěry čerpající z historických pramenů, nejsem dějepisec. Podněty jsem čerpal z nejrůznějších zdrojů, leckdy jen laických, tradovaných a co se pramenů týče neověřených, nevylučujících daleko fundovanější výklad. Ty z vás, pro něž je zvolené téma „denním chlebem“, prosím o shovívavost k nedostatkům tohoto druhu. Populární formou se jen snažím vyplnit mezeru v informovanosti občanské veřejnosti o dobách, kdy v hlubinách země zněla havířská želízka a kdy Jihlava i její okolí intenzivně žila ruchem v podzemí, bohatém na drahý kov.

Jihlava, 1996
Jaroslav Sláma

---

Jihlavský rudní revír
Jihlavský rudní revír není přesně ohraničeným územím, neboť na jihozápadě volně přechází do revíru jezdovického a na severovýchodě do revíru havlíčkobrodského. Lze jej přibližně vymezit liniemi obcí Bílý Kámen a Červený Kříž na severu, Popicemi a Vílancem na jihu, Vyskytnou nad Jihlavou, Rounkem a Dvorci na západě a konečně Velkým Beranovem na východě. Nejvýznamnější rudní žíly se nacházely v blízkosti města. Tento rudní revír patří co do velikosti k revírům menším. Stříbronosná ruda v něm byla hojná, ale s nižším obsahem drahého kovu. Bohatší a silnější žíly se nacházely u povrchu země, kde byla možnost nalézt i ryzí drátkové stříbro, v hlubinách se žíly úžily a obsah kovu snižoval. Proto byl v počátcích kolonizační těžby rozmach dolování tak prudký, zatímco později skomíral, až ustal docela. Největší známá šířka jihlavské stříbronosné žíly byla 2 m, průměrná hodnota se pohybovala mezi 0,30-0,60 m. Vyskytovaly se však i drobné žilky, které měly pouhých několik centimetrů na šířku.

Geologie revíru
Geologický podklad jihlavského důlního revíru tvoří katazonální biotiticko-sillimanitické a cordieritické ruly s ojedinělými vložkami. Vznikaly před více než miliardou let a patří k nejstarším v Evropě. Ze západu přiléhá k revíru převážně granitový centrální moldanubický pluton a na jihovýchodě menší masiv biotiticko-pyroxenického syenitu. Ruly zde tvoří stovky metrů mocné souvrství, zvrásněné a prostoupené nejrůznějšími poruchami, zlomy a puklinami.  Při posledním horotvorném procesu v mladších prvohorách (před 350 miliony lety) vniklo do zprohýbaných vrstevních struktur žulové magma a vytvořilo mohutné masivy, jež dnes tvoří páteř jižní a střední části Českomoravské vrchoviny (Jihlavské vrchy s Javořicí – 836,2 metrů n. m., masiv Čeřínku – 761 m n. m., Melechov – 709 m n. m.). Po výstupu vyvřelých těles následoval další děj. Po puklinách, zlomech a poruchách, které byly v rulových horninách od dob nejstaršího vrásnění a dalšími horotvornými pochody, byly stále obnovovány a k povrchu se draly horké rudonosné roztoky a plyny, uvolňující se z chladnoucího magmatu. Ve vrchních partiích zemské kůry z nich za postupného ochlazování vykrystalizovaly četné rudní minerály. Přibližně tak zřejmě vzniklo seskupení rudných žil v okolí Jihlavy.
Mineralogické údaje o jihlavském rudním revíru přinesl zejména Hruchka (1825), Kollenati (1854), Pelíšek (1943) a souborný přehled Burhart (1953). Moderní zpracování rudných žil provedl Novák (1964), chemismus sfaleritů hlavně Hak a Novák (1962). Za četné nové nálezy vděčíme Chlupáčkovi a Mikšovskému.
Jihlavské rudní žíly mají různé směry. Převládají žíly sever-jih (hlavní starohorské pásmo západně od středu města), žíla u Okrouhlíku jihojihozápadně od města, žíla sv. Antonína Paduánského u Pančavy, žíla v Malém Beranově aj. Z rudných žil ve směru východ-západ je to např. Kleinwerk jižně od města a ze žil ve směru severozápad-jihovýchod pásmo Zlaté studánky v Heleníně.
Výplň jihlavských rudných žil je zpravidla křemeno-karbonátová, nebo křemeno-barytová. Z rudných nerostů převládají zrnité agregáty galenitu (se zvýšeným obsahem antimonu) a žlutého, žlutohnědého, hnědého či červeného sfaleritu (s nízkým obsahem železa a india, se zvýšeným obsahem galia, germania a rtuti). Pyrit, arzenopyrit a zrnitý chalkopyrit se již vyskytují podstatně řidčeji. Vzácný je nově nalezený argenit a tmavošedý, ocelově lesklý zrnitý tetraedrit s vysokým obsahem stříbra. Pelíšek zjistil na haldě u Rančířova i drátky ryzího stříbra a ze stejné lokality se uvádí i ryzí zlato. Zejména haldy starohorského pásma poskytly v minulosti i některé sekundární nerosty, jako je olovo, až několik milimetrů dlouhé sloupečky pyromorfitu v barytu i v křemenu, ojedinělý cerusit a jehličkovitý bělavý aglesit i drobné krystalky wulfonitu. Tyto a další významné geologické nálezy jsou doloženy ve sbírkách Muzea Vysočiny v Jihlavě.

Počátky dolování
Nyní, když jsme si stručně osvětlili geologickou stránku Jihlavského rudního revíru, pohlédněme do historie. Těžba kovonosných rud byla u Slovanů běžná, tudíž je zcela nepodložené tvrdit, že hornické práce na naše území přinesli až pozdější, především německy mluvící kolonisté. Již po stránce lingvistické máme četné důkazy staré slovanské těžby. Především je to výraz „ruda“, společný pro všechny slovanské jazyky. Původně znamenal rudný kov, pravděpodobně měď. Postupně se stal výrazem, zobecňujícím horninu obsahující jakýkoliv kov a dostal se i do místního názvosloví. Zde byl označením místa, kde se ruda nalézala - například Ruda, Rudné, Rudný, Rudice nebo Rudnice. Rudník pak byl ten, kdo se zabýval dobýváním rudy. Slovanského původu je rovněž slovo „jáma“ a lze se s ním setkat v místním názvosloví v nejrůznější formě - například Jámy, Jamník, Jamné, Jemnice apod. Kdysi bylo pro doly obvyklé označení „baně“, což podle Niederleho znamená kulovitě zaklenutou dutinu, hloubenou do rudu obsahující půdy. Odvozenina „baník“ ve významu toho, kdo v bani pracuje, je běžná i dnes. Rovněž „kutati“ je starý český výraz.

Opravdu až od Němců?
Mnozí jihlavští němečtí historikové v rámci svých velkoněmeckých až šovinistických názorů tvrdili, že do Jihlavy přinesli hornictví teprve němečtí kolonisté. Podle nich se germánské národy naučily hornickým znalostem od Římanů, kdežto Slované si neměli tyto dovednosti kde osvojit. Opak je pravdou. Země Království českého nikdy v historii nebyly uzavřeny cizině. Od nejstarších dob sem přicházeli kupci ze všech koutů Evropy, tedy i z východu a s nimi sem mohly proniknout i technické znalosti o dobývání kovů. Rovněž tak i naši lidé cestovali do ciziny za studiem (Kosmas), za obchodem, vojenskou službou či s diplomatickým posláním. I tito lidé se na cestách mohli setkat s těžbou kovonosných rud a mohli do své vlasti donést znalosti o tomto rozvíjejícím se odvětví lidské činnosti.
Není vyloučeno, že s těžbou stříbra v okolí Jihlavy bylo započato ještě před založením „Nové Jihlavy“, a to snad v první čtvrtině 12. století, kdy byl podle archeologických výzkumů z roku 1984 založen hornický kostelík sv. Jana Křtitele. Kov se zde dobýval zřejmě po obou březích řeky od zmíněného kostelíka až po Staré Hory, což by mohla doložit letitá tradovaná pověst o hrnčíři z okolí Starých Hor, jemuž pro obsah stříbra v hlíně jeho výrobků tyto při vypalování v peci praskaly.

Do dne a do noci
Těžba kovonosných rud byla zejména v ranném středověku značně primitivní a děla se většinou povrchovým způsobem, popřípadě dolováním „do dne“. Tak se nazývalo hloubení nehlubokých jam, které dosahovaly do 4-5 m pod povrchem, aby se havíři dostali k rudným žilám. Nad sebou stále viděli oblohu a na dna důlních děl tak dopadalo denní světlo. Kutání „do noci“ znamenalo vyhloubit šikmé šachty a štoly bez dopadajícího denního světla. V Jihlavě se v českých zemích tohoto způsobu těžby začalo používat zřejmě vůbec poprvé.

Základem byla mincovní reforma
Přechod od naturální směny k peněžnímu hospodářství v celostátním měřítku měl počátkem 13. století za následek, že naše historické země byly zaplaveny množstvím cizích mincí. V první řadě míšeňskými brakteáty, výtvarně sice primitivními, zato s vysokým obsahem stříbra. Tyto peníze vytlačovaly z hospodářského života domácí denáry, jež byly po výtvarné stránce vysoce hodnotné, co do obsahu stříbra však stále více znehodnocované. Panovníkovi tím vznikala velká škoda na mincovním regálu, proto se Přemysl Otakar I. roku 1210 uchýlil k provedení mincovní reformy. Spočívala v zavedení brakteátové mince, která byla na dlouhá léta pouhou kopií míšeňského vzoru s podobou sedícího panovníka. Měnová reforma byla dlouho historicky spojována s objevením jihlavského stříbra. Tento závěr se však nezdá být správný, neboť vliv tohoto stříbra se mohl projevit až někdy kolem 50. až 60. let 13. století, což napomohlo ke stabilizaci domácí měny a k další peněžní úpravě. O ní však až později.

Stará Jihlava darována
V období první měnové reformy se sice v Jihlavě stříbro těžilo, ale v tak nepatrném množství, že to nemělo rozhodující vliv. Proto mohl ještě 31. 10. 1234 moravský markrabě Přemysl (pozdější český král) darovat slovanskou ves Stará Jihlava s mýtem výměnou za daleko výnosnější zboží, předurčené jeho otcem jako část fundace Tišnovského kláštera (dle kronik: „GIGLAVA CUM THEONEO ET VILLIS AD EAM PERTNEATIBUS“). Roku 1238 však byly v okolí Jihlavy objeveny vydatné žíly stříbronosných rud, což vyvolalo pozdvižení po většině tehdejší Evropy, jak je patrné ze zmínek v německých a italských kronikách.

První kolonisté
Český král Václav I. (zvaný Jednooký) pozval do Českého království kolonisty, aby rozšířili a na vyšší úroveň povznesli jihlavské hornictví. Podle Skalského k nám kolonisté přišli kromě malého procenta valonských a flanderských osadníků hlavně z německy mluvících zemí. Bylo mezi nimi mnoho zkušených havířů, které do Jihlavy přilákala pověst o bohatých stříbronosných žilách. Odkud tito havíři pocházeli?  Kdysi se všeobecně soudilo, že se k nám dostali přes Míšeň ze saského Freiberku. Zde však tou dobou byly velmi bohaté, výnosné a prosperující doly, které lákaly cizí horníky samy o sobě. Do Jihlavy se zřejmě dostala z freiberských havířů jen nevelká skupina lidí, kteří z různých důvodů zůstali doma bez práce.  Hlavní proud kolonizačních havířů však podle nálezů mincí přišel do Jihlavy od jihu přes Křemži, Slavonice a Cizkrajov. V době objevu jihlavského stříbra končila sláva alpských dolů. Na sever od města Fridentu leží Kalesberk, od něj směřuje horský hřbet k Arvisiu a Fersině. Zde v 2. polovině 19. století objevil Pošepný velká horní díla s tisíci hald a podle jeho soudu jde o největší zbytky po středověkém dolování na světě. Jedná se o někdejší římské kutiště, na němž byla zahájena těžba v 10. století, maximální rozvoj lze datovat do 11.-12. století, již ve 13. století ale začaly doly upadat a mezi lety 1230-1240 byly zcela vyčerpány. Mnoho havířů logicky zůstalo bez práce a houfně odcházeli do Freiberku a především do nových dolů u Jihlavy.

Nezaměstnaní havíři
Domácí těžba, která nebyla na takové výši jako u německy hovořících kolonistů (tomu nasvědčuje většina německých odborných termínů havířského názvosloví), však jejich příchodem neskončila. Stará těžba pokračovala a kolonisté přicházející do Jihlavy se uplatňovali v existujících horních dílech, jejichž prospekci a vytěžování technicky zdokonalili. Nakonec spolu zřejmě obě vrstvy splynuly, neboť naši horníci se od technicky zdatnějších kolonistů rychle naučili novým pracovním metodám a přizpůsobili se jim.

Stará Jihlava odkoupena zpět
Ohromnému přílivu kolonistů zakrátko Stará Jihlava nestačila. Král Václav I. proto vykoupil roku 1240 od Tišnovského kláštera osadu zpět včetně pozemků na jih od ní s úmyslem založit na skalnatém ostrohu nové kolonizační město. První doložená zmínka o jihlavských havířích pochází z roku 1249, kdy moravský markrabě Přemysl za sporu s otcem obsadil Pražský hrad. Požádal tehdy o pomoc technicky zdatné jihlavské havíře, aby mu postavili obléhací stroje a obsluhovali je. Kronikář tehdy zaznamenal: „Viros etiam impios de Giglav duxit et machinas lures contra urbem eresit...“

Spor otce a syna
Václav I. zvítězil, uprchlého syna v Jihlavě dohonil a 15.8. až 24. 8. 1249 s ním zde jednal o smíru. Král přenechal markraběti mincovnu, vymínil si však polovinu jejího výnosu. Tato zpráva je tedy první zmínkou o jihlavské mincovně, která se dle nepotvrzené pověsti měla nacházet na hlavním náměstí (dnes Masarykovo) v domě číslo 8. Ve skutečnosti se ji teprve nedávno podařilo lokalizovat přesněji, a to do ulice Židovské. V době sporu Václava I. s Přemyslem se v ní razily drobné oboustranné moravské denáry. Ve zmíněném období oba panovníci udělili jihlavským havířům několik článků horního práva, jež se později staly součástí jihlavského horního práva.

Změna mincí
Roku 1260 došlo na příkaz krále Přemysla Otakara II. k další mincovní reformě. Dosavadní brakteáty změnily podobu, opustily míšeňský vzor, byly vypouklé, menšího střižku a hlavně po stránce výtvarné slynuly bohatostí obrazů. Ražba těchto mincí byla založena na jihlavském stříbře a probíhala ve zdejší mincovně.

Jihlavské horní právo
Přemysl Otakar II. přijíždí roku 1264 do Jihlavy, kde osobně podněcuje horníky k horlivému dolování. Dne 30. 9. 1275 pronajímá jihlavskou mincovnu s celým zařízením trojici společníků - Jarošovi, synovi bývalého českého cechmistra Eberharda, Hartmannovi a Eberhardovi z Čáslavi a jejich dědicům.
Rok 1290 byl pro jihlavské hornictví významný udělením úplného znění horního práva. Horní právo bylo do té doby v českých zemích spíše součástí domácího zvykového práva, jež si každý vykládal podle svého. Psaná ustanovení horního práva se stala pevným řádem a jihlavský horní soud se stal na dlouhá léta nejvyšší odvolací instancí pro horní pře v zemích Koruny české. Jihlavské horní právo se stalo později základem horních práv v mnoha státech Evropy i Ameriky. Při centralizaci mincovnictví do Kutné Hory byla roku 1300 mincovna v Jihlavě zrušena, vytěžené stříbro od těch časů od kverků (těžařů, majitelů dolů) vykupovali ercfakeři a odváželi do Kutné Hory ke konečnému zpracování do prutů a k ražbě.

Odvodňování a pohromy
O špatném stavu v jihlavském revíru díky přívalům spodních vod svědčí zápis z roku 1315 o uzavření smlouvy mezi Konrádem z Kamene, Luzem z Krásné Hory a dalšími kverky na straně jedné a Jindřichem Rottharmelem na druhé. Předmětem smlouvy bylo odvodňování silně zatápěného Starohorského couku. Za to měl Rottharmel dostávat 0,5 kg čistého stříbra týdně, což svědčí o značné výnosnosti jihlavských dolů. Kverkové se rozhodli pro značný finanční náklad v době, kdy byla cena stříbra vysoká.
Čas od času postihla stříbrné doly přírodní kalamita. Tak například ve dnech 4. 8. 1315 a 5. 8. 1315 došlo na Jihlavsku k  zemětřesení, které se zvlášť silně projevilo na geologických puklinách, vyplněných stříbrnými žilami. Většina štol i šachet se sesula a došlo k jejich zatopení. Kutání sice nadále pokračovalo, ale rozsah prací byl již menší.
Roku 1345 markrabě moravský Karel (pozdější český král a císař římský Karel IV.) potvrdil Jihlavě výslovně vrchní právo v hornických soudech. Z roku 1350 se dochovala zmínka o počátcích těžby na Šacberku (Rudný). V roce 1376 však velká povodeň, jež zvedla hladinu spodních vod, doly zaplavila a způsobila značné škody.

Lokality dolování
Záznamy z této doby praví, že roku 1378 byla v provozu jáma Morolog, nové jámy v okolí Cechgrund a vzdálenější doly ve volném poli u Smrčné, později zvané Starý cech (Zwergloch - Trpaslík, Dítě aj.). Roku 1380 se pracovalo na horách sv. Antonína u osady Rounek, jimž se tehdy říkalo Kronenberg (Korunní vrch). Roku 1400 bylo zahájeno horečné důlní podnikání na Pfaffenhofském couku u nynějšího Reindlerova Dvora. Důlní dílo údajně dosahovalo do hloubky 78 m. Na místech zvaných Cechrund (Na Dolech) otevřeli kverkové Kunz Messerer a Worndel Becker novou šachtu v místě bývalého Motorpalu. Zde také stávala stříbrná huť.

Pokles výtěžnosti
Intenzivní těžbou na povrchu byly poměrně brzy vytěženy nejbohatší partie rudných žil a s přibývající hloubkou šachet ubývalo obsahu stříbra v rudě. Zhruba po 150 letech tak končilo nejslavnější období těžby stříbra na Jihlavsku. Podle jedné ze starých pověstí došlo v roce 1390 k nepřátelství města s okolní šlechtou, načež zasypali horníci některé šachty a když se po čase poměry uklidnily, nemohli je najít. Ve skutečnosti však havíři doly zasypali až roku 1420, kdy se připojili k Zikmundovu tažení proti husitské Praze. Po porážce Zikmunda jich mnoho pod křižáckými prapory padlo a opuštěná horní díla upadala. Zmar dokončili roku 1423 při neúspěšném obléhání Jihlavy husité, kteří zničili všechna ostatní důlní zařízení. Definitivně tak skončilo první období jihlavského hornictví.

Nové pokusy o těžbu
Císař Zikmund, který vytrvale usiloval o korunu českého krále a nutně tudíž potřeboval peníze, se pokusil roku 1430 o znovuobnovení jihlavských dolů. K tomu poskytl velkou finanční částku Michaelu de Causi z Německého Brodu a vyslal jej do Jihlavy, aby najal dělníky a začal s těžbou. Causi místo toho s penězi uprchl do Říma, kde za ně štval papežský dvůr proti husitům.
Po jihlavském sněmu a vyhlášení náboženského vyrovnání (tzv. Basilejská kompaktáta v Jihlavě 5. 7. 1436) se nová těžba stříbra rozbíhala velice pomalu, a to i přes značnou podporu mladého českého krále Ladislava Pohrobka. Počátek hornictví byl rozpačitý, neboť byla silná konkurence v Německém Brodě a hlavně v Kutné Hoře. Toto dolování přerušilo obléhání Jihlavy králem Jiřím z Poděbrad. Ani po usmíření s králem již k očekávanému oživení těžby stříbra nedošlo, mnozí horníci Jihlavu opustili a šli hledat štěstí do Kutné Hory.
Nový rozkvět těžby nastal až v 16. století. Roku 1516 se například dolovalo na Staré jámě v rančířovské ohradě, dále na jámě Nový počátek přímo v Rančířově a na Dědičné štole v ohybu rančířovské cesty. Práce na tomto couku byly vůbec nejlacinější v celém jihlavském revíru.

Dolování ve městě
Mnoho těžařů začalo v tomto období se snahou podnikat přímo na území města. Z roku 1517 pochází zmínka o jamách za bývalými cihelnami pod Větrníkem, kde byly vyhloubeny štoly v malém lesíku nad údolím Koželužského potoka pod Šibeničním vrchem. Kolem roku 1528 je uváděna štola kverka Vincence, hnaná pod městem a ústící při řece Jihlávce u Michlova mlýna - pozdější sklárny, jejíž poslední zbytky stály ještě v 80. letech 20. století nedaleko sportovního hřiště SK Jihlava. Zbytků štoly bylo využito jako kanalizace.
Vévodou Albrechtem byla před rokem 1540 vybudována Albrechtina štola u Rančířova, později zvaná Tříkrálová. Roku 1540 se pracovalo u Helenína nad pravým břehem řeky Jihlavy, severozápadně nad pozdější helenínskou textilní továrnou. Štola směřovala nejdříve kolmo ke Zlaté studánce (Goldenbrunnen), po ní se pak stáčela k jihovýchodu. Nad štolou byla ražena řada šachet, z nichž některé nedosáhly úrovně štoly. O rok později bylo raženo na druhém (levém) břehu řeky Jihlavy na štole se dvěmi šachtami přibližně v místech dnešní jihlavské čistírny odpadních vod. Ze starých listin se též dovídáme o nově hnané štole u Pístova, u Starých Hor se pracovalo na Starých jámách a dále pak mimo tyto lokality u Vůle Boží, Sv. Petra na Dokusově kopci a u Vílance na místech zvaných Ve Štůlách a také u Breinesslova rybníka. Zkušební vzorek (pruba) vykazovala na všech horních dílech 25,6% stříbra, přičemž těžba se tehdy vyplácela již při obsahu stříbra 12,8%. Proto se důlního podnikání v té době zúčastňovali například i drobní řemeslníci.
Roku 1547 bylo těženo na Starohorském couku na tzv. Friedlových loukách, hlavně však na Rančířovském couku. Zde to bylo v ohybu cesty nad rančířovským náhonem a za silnicí ve vojenském prostoru v šachtách Česká, Tříkrálová a Kunstšachta. V roce 1548 se dolovalo na staré vyztužené šachtě na ostrohu nad říčkou Jihlávkou mezi Pančavou a Rančířovem u Hamrů a na Postříbrovacím couku V Ráji. Další významná lokalita, kde se toho roku kutalo, byl Starý cech, nacházející se 6 km severozápadně od Jihlavy proti proudu Smrčenského potoka a asi 1,5 km od Hybrálce, kde je dnes hráz rybníka Trpaslík. Na pravém břehu se kutalo ve štole Enfant (Dítě) se šachtou Sv. Alberta, na levém v pokusné štole Trpaslík (Zwergloch).
V roce 1550 se asi 500 metrů severně od štoly Zwergloch těžilo na dvou místech, vzdálených od sebe asi 100 m. Napravo to bylo v několika šachtách a nalevo byla do prudkého srázu ražená dlouhá štola, do níž byly v pravidelných intervalech hloubeny tři šachty. Ve štole byly velkou překážkou silné přívaly spodní vody, které byly jen s velkými obtížemi zvládány vodotěžným strojem.
Roku 1558 probíhaly práce na šachtě Sv. Ducha v rančířovském poli. V roce 1560 došlo k dohodě císaře Maxmiliána se stavy o kovech, která ponechala horní judikaturu nejvyššímu mincmistrovi, královský horní regál byl od té doby značně omezen.

Další stagnace
V roce 1557 se stal nejvyšším hofmistrem Lazar Ercker, který si ve své funkci všímal i Jihlavských hor. Osobně si je prohlédl a 27. 9. 1581 zapsal, že mezi Německým Brodem, Pelhřimovem, Polnou a Jihlavou se rozprostírají snad nejbohatší hory. Široko daleko je mnoho velkých starých jam zarostlých silnými stromy, z čehož lze usuzovat, že tu kdysi bývaly velké doly, táhnoucí se do daleka.
Po roce 1570 nastal neočekávaný prudký pokles cen stříbra v důsledku zaplavení trhu levným stříbrem z bohatých jihoamerických dolů, kterému nemohli drobní kverkové čelit. Jako první se položil podnik Víta Barocha ve štole sv. Jiří Na Šparech. Zanikl záhy a se značnou finanční ztrátou pro majitele. Po něm další a další kutiště finančně slabších řemeslníků. K tomu se přidružil i fakt, že se kdysi bohatí horníci,  chránění rozsáhlými svobodami, dopouštěli mnoha výtržností. Popudili proti sobě měšťany i městskou radu, kterou mimochodem také velmi hnětlo, že horníci svobodně čepovali pivo a víno.
Dalším otřesem, který postihl jihlavské hornictví, byl rozvoj čím dál výnosnějšího soukenictví, které vytlačovalo skomírající hornictví s daleko nižšími výnosy. Báňské a hutní budovy byly postupně adaptovány pro soukenické účely, například valchy. Tím se oslabovala hornická vybavenost.
Výjimkou byla huť ve Starých Horách, která zanikla roku 1540 pro nedostatek odborníků. Koupil ji Hanuš Frey za Starého Města Pražského a přestavěl na papírnu. Časem se papírna dostala do držení starohorského rodu Hellerů, pod jejichž vedením se zde až do roku 1846 vyráběl kvalitní ruční papír označovaný vodoznakem ježka, kterému ze hřbetu vyrůstá květ, anebo čtvrceným městským znakem. Roku 1846 Hellerovu papírnu koupil Enoch Kern a přebudoval ji na továrnu na sukno.
Krize hornictví byla završena i tím, že mnohá zdejší díla postihovaly technicky neřešitelné potíže se spodní vodou. Tehdy používaná četková čerpadla, na svou dobu poměrně primitivní, nebyla schopna čelit mohutným záplavám důlních vod prakticky ve všech hlubších horních dílech. Tak je například z roku 1576 dochována zpráva, že fratové spodní vody ohrožovaly těžbu v celém jihlavském revíru.

Krachy a úpadky
K vyvrcholení sporů mezi městskou radou a horníky došlo roku 1586. Když mnozí lidé následkem úpadku hornictví přišli o jmění a možnost obživy, vystěhovali se z města na hory a odmítali splatit své dluhy. Z bídy začali volně lovit ryby a zvěř, v městských lesích káceli dříví a v milířích na výdělek vyrábět dřevěné uhlí. Není divu, že městští radní žádali hormistra Pehra o zakročení. Ten se ale postavil za horníky a trpělivost měšťanů byla u konce. Konšelé sepsali sáhodlouhý dopis císaři Rudolfu II., vylíčili všechny svoje strasti a velice mírně mu také vyčetli, že svou podporou hornictví podvodníky kryje. V závěru listu se praví:  "Kdyby předešlých let pavování hor nějakou válkou, morem neb jinými lidskými případnostmi přetrženo bylo, nacházely by se alespoň nějaké paměti anebo poznání, nám od předkův našich, aby se čím zpraviti věděli. Ale že se toho nic nenachází, rozuměti jest, že jsou hory vyžité a hned již na onen čas za starodávna jíti přestati musely. Teď pak, císaři a pane náš nejmilostivější, pod obmýšlení pavování hor, jeví se nám protismyslnosti hor a na obecném dobrém a užitcích města Jihlavy od mnohých v dluhy zavedených lidí ublížení děje, toho vaši milosti toužiti musíme."
Císařská kancelář odpověděla ještě téhož roku patentem Rudolfa II., odsuzujícím všechny nepřístojnosti a stanovujícím zásady, podle kterých se mělo hornictví provozovat, tedy jakýsi zákoník.

Jihlavští hormistři
Nyní několik slov o jihlavských hormistrech. Za provinivšího se hormistra Pehra byl ještě roku 1586 jmenován novým jihlavským hormistrem Conrad Peyer z Jílového, který však byl za tři roky penzionován a na jeho místo nastoupil 17. 5. 1589 Kryštof Seeling. Jeho plat činil 75 kop míšeňských a byl vyplácen z regálu kutnohorské mincovny. Podle dekretu ze 31. 8. 1604 nastoupil na místo perkmistra Hans Müller z dolu Qur talis. Po deseti letech (roku 1614) ho vystřídal Leonhard Stadler, jehož plat činil 50 kop míšeňských kvartálně.

Marné pokusy
V roce 1593 byla na Šacberku obnovena stará zatopená šachta Sv. Trojice. Po 30 dní a nocí čerpal kverk Vít Baroch se svými pomocníky vodu z šachty na východním svahu kopce. Hladinu spodní vody pak udržovali v hloubce 60 m pod ústím štoly. Výtěžek z dolu byl ale tak nízký, že již roku 1596 byla znovu šachta opuštěna a zaplavena vodou.
Roku 1601 se těžilo na náhorní planině severozápadně od Kosova a západně od Malého Beranova. Protože byly i zdejší doly neustále zaplavovány vodou, rozhodli se kverkové z této oblasti vyrazit z údolí řeky Jihlavy od Malého Beranova k jihozápadu dědičnou štolu, čímž by se poddolovaly šachty a štoly na náhorní plošině a tak by byla odvedena voda z nejhlubších partií. Na tomto díle byly zahájeny práce v roce 1602 a štola dostala název Svatý Jiří. V únoru následujícího roku se již pracovalo 340 metrů od ústí, za dalších osm let (1611) činila délka štoly 534 metry. V metráži 286 m od ústí byla štola spojena s povrchem šachtou dnes již neznámého jména. Za dalších deset let (1621) činila délka díla 736 m, přičemž se na 728. metru rozdělila na dvě větve.
Jedna z těchto větví sledovala původní směr k žíle sv. Prospera. Pak se obloukovitě stáčela k západu, až narazila na severojižní rozsedlinu. Podle ní se prudce uhnula k jihu a končila 864 m od ústí.
Druhá větev od místa rozdvojení prudce stoupala snad po nadějné žíle, potom se stáčela k severozápadu, kde narazila na čočkovité rudné těleso, jež bylo vytěženo do hloubky 30 m. Tak vznikla tzv. "Bílá síň", vytesaná do bílého, tvrdého křemene. S povrchem byla tato větev spojena stejnojmennou šachtou. Od místa rozdvojení k zakončení dosahovala tato část větve délky 160 metrů, štola o obou větvích měřila tedy celkem 1024 metry.
Roku 1601 byla ukončena práce na Kunstšachtě a ve Starém cechu asi 1,5 km proti proudu Smrčenského potoka. Za Hybrálcem zkoumali Eliáš Gunther a David Wolfrum stav díla a zjistili, že haldový materiál i žíly samotné jsou na stříbronosnou rudu velmi bohaté. Další zprávy o tomto díle se však již nezachovaly.

Radní v roli kverků
Nebylo ani peněz, ani podnikavých jedinců, kteří by byli ochotni a schopni převzít opuštěná či zadlužená horní díla. Proto se na popud císařského dvora angažovala jako kverk samotná jihlavská městská rada. Dne 15. března 1602 zakoupili radní z obecních prostředků od Kryštofa Fauknera nedávno opuštěnou šachtu "Boží vůle" na planině mezi Malým Beranovem a Kosovem, a to za 90 kop. Tato štola poskytla za rok kutání na 50 kg stříbra.
Dne 15. prosince 1603 darovalo město prostřednictvím nejvyššího královského mincmistra Krištofa z Lebušína císaři Rudolfovi II. stříbrný pecen o hmotnosti 7 kg a ceně 230 tolarů, kterou městská rada zaplatila za přepychově vyražený znak města Jihlavy, skvící se na vrcholu koláče. Toto stříbro pocházelo z prvního výtěžku dolu "Boží vůle".
Městská rada také obnovila těžbu na svahu Rančířovského couku na Tříkrálové štole se šachtami Tříkrálovou (větrací), Českou (sloužila k vytahování vytěžené rudy) a Kunstšachtou (vytahovala se jí ruda a sloužila i na odstraňování nadbytečné vody). Stalo se tak roku 1604 a město se účastnilo 128 podíly, obec Rančířov šesti, několika podíly se také soukromě prací zúčastnili i rýnští falckrabí Vilém a Ludvík, dále také jihlavští měšťané Stubik, Smilovský a Neumayer.

Nejhlubší šachta
Kunstšachta v Rančířovském couku byla v té době nejdokonalejší jihlavskou šachtou, opatřenou dokonce těžním strojem. Dosáhla do největší známé hloubky v jihlavském rudném revíru, a to 113,2 metru. Výtěžnost Tříkrálové štoly byla poměrně vysoká, v letech 1604-1617 vydala do kutnohorské mincovny 801 hřiven čistého jemného stříbra, což bylo průměrně 15,5 kg stříbra ročně.
Současně se těžilo stříbro i na druhém břehu říčky Jihlávky, v Postříbřovací štole u bývalé výletní restaurace V Ráji, ve štole U pomoci Boží u Rančířovského mlýna a v šachtách na Rančířovském poli, v místech dnešního kravína a vepřína.
Při hloubení štol bylo na výdřevu zapotřebí velkého množství dřeva. Není divu, že městské lesy začaly povážlivě řídnout. Městská rada se proto bránila povolovat každý další pokus o dolování. Soukromí kverkové tudíž kutání vzdávali, městská rada postupně získala monopol na těžbu.

Třicetiletá válka
Bez nadsázky lze říci, že třicetiletá válka zasadila jihlavskému hornictví smrtelnou ránu a ukončila tak druhé období dolování. Po nástupu císaře Ferdinanda II. na trůn (1619) bylo zvýšenou měrou pokračováno v protireformaci, po bitvě na Bílé Hoře pak do všech důsledků. Žádný nekatolík nebyl v Českém království trpěn. Jihlavští luteránští měšťané a horníci, než by přestoupili na katolickou víru, raději zanechávali veškeré majetky a emigrovali do protestantského Saska. Do Wiesenthalu se vystěhoval i poslední jihlavský hormistr Leonhard Stadler, který s sebou vzal veškeré horní knihy i důlní mapy a Jihlava zůstala bez těchto nesmírně důležitých dokumentů.
Život v podzemí utichl, neudržované šachty se bortily, opuštěné štoly zaplavila voda. Na konci třicetileté války okupovali město od roku 1645 do konce roku 1647 Švédové a dokonale zničili všechno v okruhu tří mil od města. Popelem lehlo staré město, předměstí, vesnice, veškerá důlní zařízení i budovy. Neporušeny zůstaly jen štoly a šachty.

Další marné pokusy
Sotvaže se lidé po třicetileté válce trochu vzpamatovali z nejhoršího, začali toužit po bohatství a blahobytu a k tomu jim měla dopomoci i opuštěná důlní díla. K prvním nesmělým pokusům obnovit těžbu došlo již v roce 1650. Tehdy dala městská rada úkol dvěma horníkům, a to Danielu Arnoldovi a Samuelu Sporsovi, kteří měli prohlédnout a podchytit skalní sloj u Stonařova. Zřizovací náklady však byly v poválečných poměrech za tehdejší velké drahoty příliš vysoké a výtěžnost stříbra v rudě malá. Proto z pokusu sešlo.
I další pokus z roku 1677 se setkal s nezdarem, neboť výnosy těžby byly opět nízké a město se stále ještě ekonomicky nevzpamatovalo z následků války. Těžba proto byla roku 1693 zastavena. Tento pokus byl učiněn na starém rančířovském kutišti, kde byly založeny čtyři nové šachty. Poskytovaly  ale převážně jen olovo v množství asi 405 centýřů za rok.
Horníci Spros a Arnold prozkoumali krátce na to štolu sv. Jiří u Malého Beranova, kde se dostali do vzdálenosti 368 láter k závalu, spojeném s povrchem šachtou. Později se jim podařilo proniknout až do Bílé síně. Na naléhání obou horníků zde město v roce 1712 zahájilo těžbu, která však trvala jen krátce.
V roce 1713 dal jihlavský kupec a konšel Kharner z Loewensfeldu kutnohorskými havíři obnovit štolu u Rančířova, od roku 1618 opuštěnou. Protože by tyto práce sám nemohl financovat, založil těžařské společenstvo, postavené na akciových podílech, zvaných kukusy. Kharnerovo společenstvo zde znovu zřídilo tavírnu, pražírnu rudy, dvě puchýrny, hornické kovárny, čerpadla a nové cechovní domky. Otevřeny byly i doly na Starohorském couku, u Hruškových Dvorů, na Zlaté studánce u Helenína, na Špárech a u sv. Trojice.
Celkové náklady dosáhly 30 000 zlatých, výtěžek však byl nepatrný - jen 1 000 říšských tolarů. Roku 1724 se Kharnerova společnost pokusila ještě o obnovení těžby ve štole sv. Jiří u Malého Beranova, roku 1727 se ale rozpadla a zaznamenala obrovskou finanční ztrátu. Havíři tento nezdar přičítali neodbornému vedení a nesvědomitosti horních úředníků, kteří se dopouštěli nejrůznějších podvodů.
František Ludvík Kharner pak v důlním podnikání pokračoval sám až do roku 1737. Při marných pokusech přišel o všechno svoje jmění, které představovalo na 40 000 zlatých a za dalších 10 000 zlatých nadělal dluhů. Z boháče se za necelých deset let stal chudák, který roku 1773 zemřel zcela zapomenut, v bídě a nouzi. S Kharnerem tak odešel poslední jihlavský měšťan, který se s vážnými úmysly pokoušel o obnovení těžby stříbra.
Císař Karel VI. podporoval, s největší pravděpodobností z finančních důvodů, jihlavské hornictví ze všech sil. Roku 1714 přenesl vrchní dozor nad všemi baněmi na jihlavského okresního hejtmana a městskou radu, mimo to zajistil těžařům na 15 let úplné osvobození od desátků. Do Jihlavy také poslal moravského prubmistra, aby zdejší doly prozkoumal. Ten zde našel na 161 důlních děl a zmínil se rovněž, že u purkmistra Davida Wagnera objevil zbytky horních záznamů, ponejvíce žádostí o propůjčení práva k horám.
V roce 1734 došlo k novému pokusu o obnovení těžby na šachtě sv. Trojice na Šacberku, pro naprostou nerentabilitu však byly práce během dvou let zastaveny. Vídeňskou dvorní komorou byl do Jihlavy roku 1738 dosazen hrabě Mitrovský, ředitel vrchního báňského úřadu, jehož úkolem byla obhlídka jednotlivých důlních děl. Vídeňská dvorní komora také do města roku 1740 povolala tři uherské úředníky – Josefa Alexe Deada, praktikanta Dominika Weimayera a ekonoma Ferdinanda Schulze. Společně zahájili práce na Tříkrálové štole u Rančířova a na štole sv. Jiří u Malého Beranova.  Vídeň do tohoto podniku vložila 3 510 zlatých, dosažený čistý zisk však byl jen 272 zlatých a 58 krejcarů. Těžbu přerušil vpád Prusů do Českého království roku 1742 za tzv. nástupnické války.
Ještě předtím, po roce 1719, byli na žádost těžařstva do Jihlavy posíláni nejrůznější královští úředníci, žádný z nich ale ve městě dlouho nepobyl. Důvodem bylo, že se do těžby přespříliš vměšoval jihlavský magistrát.
V roce 1747 začal havíř Ludvík Kettner z Kutné Hory se svými dvěma syny těžit novou šachtu sv. Antonína z Paduy, a to na Starcově poli u Pančavy. Do poloviny 50. let 18. století dosáhla délky 52 metrů, výtěžnost však nebyla valná a tak Kettnerové dílo opustili. Další a v pořadí poslední pokus o těžbu byl učiněn dvorskou komorou v roce 1751, rovněž neúspěšně.
V roce 1756 se pokusil o těžbu hrabě Prosper Berchtold u Malého Beranova, na cechu sv. Vincence. Ani tento pokus nebyl úspěšný, přestože hrabě Berchtold do podniku vložil velkou částku. Po tomto pokusu již nikdy nebyly práce na beranovských šachtách obnoveny.
Kolem roku 1772 byla taktéž těženo na Pffafenhofském couku u Reindlerova Dvora.

Stříbro jako záplata?
Protože byla rakouská erární pokladna vyčerpána sedmiletou válkou s Pruskem, byl stát nucen zajistit nové zdroje příjmů a byl proto učiněn nový pokus o těžbu stříbra i u Jihlavy. Roku 1773 zavládl čilý ruch na dvou místech - ve štole Kleinwerkl (Malé dílo) na levém břehu Jihlávky proti domku "Havírna" pod Sasovem a o něco dále po proudu na pravém břehu na Pančavě - ve štole sv. Antonína z Paduy.
Kdo přesně štolu na Malém Beranově začal razit, již dnes nevíme. Z historických pramenů je ale zřejmé, že při obnovování díla bylo nutné nejdříve vyčistit a vydřevit dosavadních 68 metrů, dále že bylo pokračováno v ražbě díla po směru žíly ve stropě. Zatímco bylo pokračováno v ražbě tohoto díla sledujícího žílu, roku 1774 bylo ve vzdálenosti 446 m od ústí štoly raženo dílo zvané "Prokeš" a ve vzdálenosti 70 m další dílo "František". Těžební pole mezi oběma hloubeními poskytovalo závalky a čočky stříbronosné rudy se značným obsahem čistého stříbra. Přibližně 96 m od ústí byla žíla přerušena mohutnou geotektonickou poruchou, orientovanou ve směru sever - jih. Nezbývalo, než po této poruše pokračovat naslepo a posléze bylo zjištěno, že se žíla pouze posunuje směrem k jihu. Na štole tím vznikl dvojitý pravoúhlý ohyb, což velmi ztěžovalo větrání. Proto byla v délce 250 m vyražena odvětrávací šachta "Josef".
Ve vzdálenosti 332 m od ústí byla nalezena bohatá rudní čočka, ze které bylo vyraženo nejbohatší hloubení "Jakub". Roku 1779 bylo započato s ražbou šachty "Terezie", která pokračovala až za státní silnici. V červnu 1780 dosáhla délka štoly 432 metrů a poté se objevila řada příčných poruch, ve kterých se žíla ztratila. V roce 1781 bylo ještě pokračováno v pracích na šachtě Terezie, jež dosáhla hloubky 74 m, nebylo však dosaženo předpokládaných výsledků a těžba na díle byla definitivně zastavena.

Nejmocnější žíla
Roku 1773 zavládl čilý pracovní ruch ve svahu pravého břehu Jihlávky na štole sv. Antonína z Paduy, vedle které byla další stará štola, několik menších štol a příkopy z druhého období dolování. Havíři nejprve vyčistili starou část štoly do vzdálenosti 52 m a pak pokračovali v ražbě po žíle. V listopadu 1774 již štola měřila 110 m od ústí, přičemž žíla zvětšovala svoji mocnost až na dva metry. Byla to největší známá žíla v jihlavském rudním revíru.
Ve vzdálenosti 180 m od ústí byla z povrchu do štoly vyhloubena stejnojmenná šachta, za níž chodba opustila severojižní směr a stočila se k jihozápadu. Síla žíly zde byla ještě kolem jednoho metru. Po dosažení délky 250 m mocnost žíly klesala a nezbývalo, než ražbu zastavit. Stalo se tak v lednu 1776.
Po skončení prací ve štole u Pančavy bylo roku 1776 rozhodnuto zkusit štěstí na křížení severojižního Starohorského couku a východozápadní Svatojánskou žilou, která leží u hamerského mlýna asi v polovině cesty mezi rybníkem Borovinkou a Hybrálcem. Proto bylo na místě výchozu Svatojánské žíly ve skalnatém výběžku stráně, nad levým břehem Smrčenského potoka, ražena štola sv. Jana Nepomuckého. Toto dílo procházelo silně rozpukaným a drceným pásmem, kde bylo nutné silně dřevit stěny i strop, aby nedocházelo k sesuvům. Výdřeva probíhala v délce 225 m, teprve odtud začínala pevnější skála.
Při práci byla používána trhavina a dílo pokračovalo poměrně rychle kupředu. Ve vzdálenosti 265 m byla z povrchu do štoly hloubena Svatojánská šachta, která byla 19 m svislá a 29 m zalomená po žíle. Ve vzdálenosti 332 m od ústí a 50 m pod povrchem došlo v roce 1780 k zachycení Starohorského couku, který však obsahoval málo kovu. Vlastní křížení se také vyznačovalo silnými přívaly spodních vod. Horníci sledovali směr Starohorského couku a když se uvedené potíže nezmenšovaly, byli počátkem roku 1781 donuceni dílo ukončit a opustit.
Největší výnosy dávala štola „Na malém díle“, a to 7 000 zlatých ročně, obě další štoly pak 5 000 zlatých. Celkový zisk dosáhl 96 000 zlatých, náklady jej ale stále převažovaly. Od roku 1773 do roku 1781 dosáhly 223 880 zlatých. Dílo bylo ekonomicky pasivní, proto stát od dalších pokusů v jihlavském rudním revíru upustil.

Horní úřad se stěhuje do Brna
Roku 1783 byl horní úřad v Jihlavě zrušen a přenesen do Brna. Hofmistr byl odvolán do Jáchymova, roku 1789 byl rozprodán veškerý inventář kolem dolů, což znamenalo definitivní konec slávy jihlavské těžby. Přesto se ještě roku 1857 o štěstí v dolování pokusili F. S. Lautenbacher a v roce 1872 i Jan Höniger. V obou případech však zůstalo jen u pokusů.
S postupem času se staré šachty sesouvaly, bortily se štoly, haldy zarůstaly stromy a křovinami. Dnes už jen odborník pozná, že se nachází v místech, kde kdysi znělo "Zdař Bůh!" fárajících horníků a v podzemí zněly hornické nástroje. V lidových vrstvách se památky na hornictví tradují pouze v kouzelných zkazkách a pověstech s nádechem tajemna.

Zmínka o technologii
V předchozích kapitolách jsem se pokusil stručně nastínit historii těžby drahých kovů v okolí Jihlavy. Nyní několik slov o technologických postupech těžby stříbra a zpracování rud v oněch dobách a také o práci a sociálním postavení tehdejších horníků.
Mnoho lidí si myslí, že středověké dolování byla práce nečistá, že to bylo něco nehodného a že šlo o zaměstnání, které od lidí vyžadovalo více fyzického vypětí, než technického umění a fortele. Není to tak docela pravda. Horníci museli být dokonale obeznámeni se svojí profesí a museli umět co nejrychleji poznat, které lokality by mohly být výnosné a kde je naopak lépe nekopat. Museli znát žíly a vrstvy skal, rozpoznat od sebe různé nerosty, porozumět co největšímu rozsahu podzemních prací a vědět, jak u hornin zkoušet výtěžnost a jak připravovat rudu k tavbě.

Hledání stříbrných žil
Zpočátku byly stříbronosné žíly vyhledávány podle různých přírodních úkazů. Tak se například předpokládaly tam, "kde vlhká tráva neztuhne mrazem", nebo se kutalo "na místě, kde v dlouhé řadě stromy shazují listí v nepravý čas", nebo "tam, kde listí stromů černá".
Často se stříbronosné žíly vyhledávaly lískovým proutkem – virgulí. Zpravidla to byla vidlice, kterou proutkař uchopil za oba dva konce rozvětvení tak, aby jeho prsty směřovaly k obloze. Potom zvolna kráčel prozkoumávanou lokalitou a kde se volný konec proutku otočil, byla v zemi hledána žíla. Aby byla větší jistota, bylo činěno několik pokusů s úkroky stranou a narovnal-li se proutkařův proutek, bylo to znamení téměř jistého nálezu kovonosné žíly.
K vyhledávání stříbra sloužil proutek lískový, k hledání mědi jasanový, na ložiska olova a cínu byla používána virgule borová a na předpokládaná naleziště zlata používali proutkaři drát tvarem podobný virguli, zhotovený ze železa.
Nalezené žíly i ražené štoly dostávaly jména po svých nálezcích, podle těžařů, podle událostí s žílou spojených, také podle jmen zvířat aj. Časté byly názvy šachet podle křestních jmen, jmen panovníků a členů jejich rodin. Nejčastěji však čerpaly z náboženské věrouky.

Typy stříbronosných žil
Staří havíři rozeznávali několik druhů žil. Žíly zvané "hlubinné" sestupovaly z nejsvrchnější zemské kůry do hlubin. Jestliže se žíla táhla vodorovně, nazývala se "ložní", nebo také "sloj". Žíly, které se táhly těsně pod povrchem a rozprostíraly se do délky a do šířky, se nazývaly "peň".
Místo mezi nepříliš vzdálenými žilami bylo pojmenováváno "proplástek". Žíly se rozlišovaly i podle mocnosti a směru tahu. V pozdějších dobách vynalezený kompas měli horníci rozdělený na 24 dílků. Jih udávalo číslo 24, západ 6, sever 12 a východ 18. Těmito čísly označovali horníci i směr žil. Jejich průběh však nebyl rovný, různě se stáčely a sestupovaly, někdy rovně, jindy šikmo. Žíly se také křížily, nebo spojovaly, což horníci poznávali podle prasklin v hornině. Tah žil poznal zkušený horník podle sousední horniny.

Hlava a ocas
Každá žíla měla svůj začátek i konec, nebo jak staří horníci říkali, měla svoji "hlavu" a "ocas". Hlava leží na povrchu, ocas v hlubinách. Žíly se dělily na plné, druzovité a skoro hluché. Plné žíly tvořil téměř čistý kov, byly prosty vody i vzduchu. Druzovité obsahovaly prostřední až menší podíl kovu a nebyla v nich voda, zato se v nich vyskytoval důlní plyn a díla v nich ražená musela být silně odvětrávána. U žil skoro hluchých bylo nepatrně kovu a byly silně zaplaveny důlní vodou.
Podle starých horníků byly nejcennější žíly plné, orientované od východu na západ (hlava byla u čísla 18 nebo 17, ocas u 6 nebo 7). Za nevýnosné byly považovány žíly, směřující hlavou k jihu nebo západu a ocasem na sever či na východ.

Vymezení dolového pole
Nalezl-li horník žílu, která se mu zalíbila a od níž si sliboval bohatý výtěžek, šel hormistra požádat o prodej práva k dolování, neboť hormistr propůjčoval doly. Hormistr vyměřil tzv. dolové pole a rozměrech (98 × 64) metrů okolo nálezné jámy. Dolové pole musel horník označit hraničními kameny, nebo kmeny stromů opatřenými železnými prsteny.
Chtěl-li horník razit štolu, zakoupil u hormistra štolové právo a bylo mu vyměřeno sice úzké, ale dlouhé dolové pole. Z dolů musel kverk povinen platit čtyřikrát ročně poplatky (daně) a jejich výše se vyměřovala podle počtu dělníků, kteří pro kverka v dole pracovali. Pakliže kverk tři dny po sobě neposlal dělníky do šachty, pozbýval podle tehdejších zvyklostí těžního práva a musel si horní dílo buďto koupit zpět, nebo bylo vydraženo dalšímu zájemci.

Nejvyšším byl báňský hejtman
Okolo dolů pracovali lidé mnoha profesí. Nejvyšší funkci měl báňský hejtman, což byl zástupce krále v celém revíru. Báňský hejtman měl povinnost řídit vše tak, aby doly přinášely panovníkovi co největší užitek. Báňský hejtman soudil spory, trestal viníky, dosazoval úředníky, vyměřoval jim platy, povoloval horníkům s těžními spory nastoupit cestu k hornímu právu.
Po horním hejtmanovi následoval hormistr. Ten vládl nad všemi horníky vyjma výběrčích desátků, účetního, mincmistrů a čističe stříbra. Trestal provinivší se horníky, vyměřoval dolová pole, rozhodoval spory o jejich hranice. Hormistr docházel do dolů pravidelně v pondělí, úterý a ve čtvrtek a obhlížel jejich stav. K ruce měl písaře, který psal žadateli o dolové právo a o dolová pole potvrzující list a vždy v sobotu zaznamenával údaje o jednotlivých dolech do účetních knih.
Následovali přísežní, kterých bylo tolik, kolik bylo dolů. Byli to věrohodní muži, dokonale znalí hornictví. Měli za povinnost obcházet doly a radit těžařům i dělníkům, kárali drobné prohřešky a působili u hormistra jako svědkové při vyměřování důlních polí a při vyhotovování sobotních zpráv a příjmech a vydáních.
Horní písař zaznamenával do důlních knih nové a obnovené doly, hormistrem povolená přerušení prací, poplatky za stavbu strojů, výsledky sporů a dlužné těžaře. Důlní knihy byly zamykány do skříně se dvěma zámky, přičemž jeden klíč měl v držení hormistr, druhý horní písař.
Další funkcí na dolech byl důlní správce. Jeho úkolem bylo starat se kverkům o jejich šachtu nebo štolu, týdně skládat účty hormistrovi, být prostředníkem mezi hormistrem a těžaři. Důlní správce dbal o pořádek na dole a na stav strojů, dohlížel na tavbu rudy, staral se o bezpečí kovu a jeho řádné dodávky do pokladny, vyplácel horníkům mzdu a také ji srážel méně výkonným horníkům. Důlní správce mohl mít na starost dvě, nebo i více šachet, což odviselo od vydatnosti žíly.
Představeným dělníků byl důlní dozorce. Rozděloval práci mezi horníky a dbal, aby každý z nich konal určenou mu práci poctivě. Před začátkem práce rozděloval nářadí a lůj do hornických kahanů. Stavěl výdřevu, budoval odtokové kanály, radil horníkům ve věcech těžby, propouštěl z práce nedbalé a po předchozím souhlase důlního správce a dvou přísežných přijímal nové horníky.

Kutalo se ve třech směnách
Námezdní horníci pracovali ve třech směnách. Směna trvala osm hodin, z toho se sedm hodin pracovalo, hodinu byla přestávka. Ranní směna začínala ve čtyři hodiny, polední ve dvanáct a noční ve dvacet hodin. Pracovat dvě směny za sebou bylo povoleno jen výjimečně, neboť dělník na prodloužené směně nepodával patřičný výkon. Začátek a konec pracovních směn oznamoval velký zvon, zvaný "campana", nebo tlučení do železné tyče. Pracovalo se pět dnů v týdnu, v sobotu byla svolávána shromáždění veškerého horního lidu, během nichž byli vypláceni dělníci, provinivší se byli propouštěni a noví přijímáni.
Nepracovalo se o nedělích a o svátcích. Vyžadovala-li to však situace (záplava na díle, hrozba zřícení stropu apod.), pracovalo se nepřetržitě.
Podle profesí se horníci dělili na kopáče, rumpálníky, rozrážeče, vozače, třídiče, úpravníky a hutníky. Kromě těchto přímých profesí pracovali kolem dolů další řemeslníci, jako například kováři, řemenáři, ševci atd. Horníci chodili oblečeni do hrubých kalhot a v haleně s kapucí. Přes hýždě nosili koženou zástěru, aby si neprodřeli kalhoty o ostré hrany. Obuti byli do pevných kožených bot. V začátcích dolování si svítili loučemi nebo hliněnými kahany, později otevřenými kahany železnými, ve kterých se spaloval lůj. Později, ve třetím období dolování, používali již uzavřené mosazné kahany na olej. Ke stírání potu jim sloužilo dřívko, zvané šavle.

Postup od začátku
Po objevení žíly nechal kverk hloubit šachtu, nad kterou umístil vrátek. Nad ním byla ještě šachetní bouda, nebo prostý přístřešek na kůlech, aby do šachty nepršelo a aby lidé, kteří otáčeli vrátkem, netrpěli nepřízní počasí. Do boudy či přístřešku se v době pracovního klidu ukládaly vozíky a veškeré nářadí. Opodál většinou stávalo druhé, o něco větší stavení, v němž bydlel důlní dozorce a kam se ukládala vytěžená ruda.
Šachta byla dlouhá dvě látra, široká 2/3 látra a hluboká 8-13 láter. Záleželo to od toho, jak hluboko byla ražena štola. Ta se začala razit současně se šachtou a byla dvakrát vyšší než širší, aby jí mohli dělníci pohodlně procházet a vyvážet narubanou horninu. Na čelbě pracovali zpravidla dva horníci, přičemž první razil horní polovinu, druhý za ním spodní. Šachet se razilo několik najednou ve směru tahu štoly podle toho, jak směřovaly žíly.
Ze šachet a štol vycházely odbočky, aby horníci dobře odlišili žílu a úplně ji vytěžili. Někdy se stalo, že když štola dosáhla napřed ražené šachty, byla již tato pod úrovní podlahy štoly. Takovému místu se říkalo hloubení.
Měkkou žílu, což byla ruda v zemině, nebo měkké ztuhlé roztoky, dobývali staří horníci motykou. Nejdříve nadloží, potom opatrně shazovali žílu do připravených nádob a nakonec odkopali podloží. Středně tvrdá hornina byla dobývána pomocí želízek, do kterých tloukli mlátky. Nejtvrdší hornina pak byla dobývána měkčením ohněm a to tak, že se ke stěně, která měla být odtěžena, nejprve naskládala hranice dříví a když bylo těchto hranic více, pomazaly se jílem. Spodní hromada byla zapálena a vše se nechalo shořet. Po tu dobu se horníci v dole nezdržovali, protože zde bylo plno kouře a jedovatých zplodin. Změkčená, žárem popraskaná hornina byla páčena sochory, nebo železnými pikami. Zůstal-li někde neporušený sloup, byl rozbít kladivy a želízky. Bylo-li potřeba, byla skála polévána octovou vodou.

Jak s vodou?
Důlní voda byla ze štol a šachet odstraňována ručními pístovými pumpami, dále vodotěžnými stroji poháněnými žentoury, nebo vodním kolem. Na některých místech byla ražena tzv. dědičná štola, kterou byla celá oblast podkopána a tak na sebe ze všech horních děl stáhla veškerou vodu. Pokud nebylo do štoly vyraženo několik šachet a nebyla zde přirozená cirkulace vzduchu, byla používána cirkulace umělá, pomocí větracích strojů. Byla-li hornina dostatečně tvrdá, nechávaly se štoly a šachty ve stavu, jak byly vyraženy. V měkké hornině, kde hrozilo zřícení a sesuvy, se muselo dřevit.
Po určitých vzdálenostech se po obou stranách štol do otvorů v podloží zapouštěly silné čtverhranné trámy, tzv. stojky, přes ně nahoře stropnice a dole u země pražce. Strop a podlaha se pobíjely fošnami, fošny byly přibíjeny i mezi stěnu a stojky. Štoly byly dřeveny obdobně, jenom tzv. příčníky, pobité shora dolů fošnami, oddělovaly prostor, ve kterém se těžila ruda od prostoru, kde byly žebříky nebo lano pro sestup a výstup horníků. Aby se trámy stojek nepohnuly, byly mezi ně a stěnu dřevěné klíny.
Slepé boční pokusné chodby se ve štolách i šachtách v některých dolech uzavíraly okovanými dřevěnými vraty. Někdy se podlaha nepobíjela fošnami, přes pražce byla pouze položena jedna fošna na trakaře, anebo dřevěné - mírně vyhloubené, dvě pídě vysoké a široké kolejnice pro důlní vozíky, zvané "hunty". Ve štolách byly pod pražci hloubeny kamenné žlaby, kterými odtékala důlní voda.

Hornické nářadí
Nejdůležitějšími nástroji horníků byla želízka. Měla širokou čtverhrannou horní část, na kterou se tlouklo kladivem (mlátkem). Uprostřed měla želízka otvor pro násadu a ve spodní části byla zakončena špicí, kterou se hornina štěpila. Želízek byly tři druhy – denní železo (délka 15 cm, šířka 4 cm, tloušťka 2 cm, používalo se na běžnou ražbu), zásekáček (stejná šířka i tloušťka, zato dvojnásobná délka 30 cm a byl používán na nejtvrdší horniny), žumpové železo (délka 30 cm, šířka 6 cm, tloušťka 4 cm, používalo se na ražbu hloubení, do něhož se stahovala důlní voda).    Želízko držel horník v jedné ruce, druhou do něj tloukl mlátkem. Kromě želízek na štěpení tvrdé horniny se používaly i dřevěné klíny, které byly na dolním konci špičaté; nahoře byly široké 8 cm, uprostřed 2 cm. Kladiva, neboli mlátky, byla rozlišována dle velikosti a existovala v těchto typech: zásekový mlátek, mlátek, pucka a perlík. Na páčení a shazování kamenů změkčených ohněm byly používány železné tyče, na měkkou horninu pak horníci používali špičák, kopáč a lopatu. V posledním období jihlavského dolování se prosadilo ražení pomocí trhavin. K uvedenému  hornickému nářadí přibyly později ještě různé ruční vrtáky, zejména korunkové a palicové, na přípravu náloží sloužily tzv. "pěchy".

Doprava horniny
K dopravě vytěžené horniny se v šachtách používaly dřevěné necičky, trakaře, nebo malé vozíky, tzv. "hunty" (z německého der Hund = pes). V dolech se totiž šetřilo kolomazí a tak skřípot vozíků připomínal psí vytí. Šachtami se hornina vytahovala v bečkách, proutěných koších, či kožených měších.
Voda se nejprve nosila pod šachtou v dřevěných okovaných vědrech s užším hrdlem než dnem, aby voda nešplouchala ven. Pod šachtou se přelévala do kožených měchů, ve kterých byla dopravována na povrch. Zde se vylévala do nádržky s odtokovým žlabem, který byl kryt, aby do něj nepadala hlína a nezastavovala vodu.
Ve starých dolech se používaly tři druhy strojů – na vytahování hmoty, na dopravu horníků a na vhánění vzduchu. K vytahování hmoty se nejprve používaly vrátky, jimiž otáčeli dva muži, později žentoury hnané koňmi a nakonec vodní kolo. Důlní voda se nejprve dostávala na povrch v kožených měších, později nekonečným řetězem s přívěsnými vědry, které ji nabíraly z žumpy pod šachtou a nakonec pístovými čerpadly, poháněnými lidskou či koňskou silou, nebo vodním kolem. Při rozpínání měchu se odčerpával z dolů zkažený vzduch, při stlačení vháněl do lutny vzduch čistý.

Doprava horníků
Zařízení pro dopravu horníků bylo zpočátku velmi jednoduché, neboť ti slézali dolů a vylézali nahoru po žebřících. Byly-li případně šachty šikmé, sjížděli dolů vsedě na kůžích, uvázaných kolem beder. Jednou rukou se přidržovali lana, uvázaného nahoře u ústí šachty k trámu a dole ke kůlu, zaraženému do dna. Později byli spouštěni na tzv. "valachu", který byl přivázán na lanech dvou nebo i tří těžních strojů.

Neměli to lehké
Život starých horníků rozhodně nebyl lehký, protože vykonávali velmi nebezpečnou práci v obtížných pracovních podmínkách. V podzemí bylo mnoho studené důlní vody, horníci tudíž trpěli revmatismem. V suchých dolech naopak vznikal velmi jemný prach, který se horníkům usazoval na plících a ti tak trpěli astmatickými potížemi a souchotinami. Některé látky, obsažené v rudě, rozežíraly rány a způsobovaly vředy. Ve štolách také docházelo k častým otravám kysličníkem uhelnatým, který vznikal při spalování dřeva při měkčení čelby stěn ohněm. Časté byly úrazy, způsobené pády při sestupech či výstupech ze šachet, docházelo i k závalům, nebo ohrožení horníků odlomenými kusy hornin.  Tak se stalo, že v revíru bylo běžné potkat hornické ženy, postupně provdané třeba za sedm mužů, kteří při výkonu těžkého povolání přicházeli o život. V análech jihlavského archivu je záznam o rekordmance v tomto smyslu, která byla 27 ti násobnou vdovou.

Zkoušení horniny
Vytěženou horninu zkoušeli tzv. "prubíři", kteří zjišťovali procento obsahu stříbra. Při prubách se v malých pecích roztavilo menší množství horniny, vytavené stříbro se pečlivě zvážilo a přepočítalo na výtěžek, odpovídající velkému množství vyrubané kovonosné rudy.

Úprava a zpracování rudy
Protože příroda málokdy poskytovala rudu čistou, bylo nutno vytěženou horninu upravovat. Ještě v šachtách a štolách byla kovonosná ruda očištěna od hlíny, kamení a jiných příměsí. Vytěžený ryzí surový kov byl roztepán na desky, ty pak byly nůžkami stříhány na menší kousky. Rudu bylo nutné na povrchu rozdrtit ve stoupách a na dlouhém stole roztřídit podle obsahu stříbra. Roztříděná se odvezla do hutí, kde se nejprve promývala v pražících jámách, v nichž se pálily příměsi jako síra, bitumen, auripigment a další. Někdy byla také vytěžená ruda mleta v mlýnech na jemnou moučku.

Vlastní tavba
Takto upravená hornina se tavila, aby se čistý kov oddělil od zbytků příměsí, zvaných struska. Tavba probíhala v tavících pecích. Byla postavena cihlová zeď vysoká 15 stop a široká 2 stopy, dlouhá byla podle počtu pecí. Ty byly zhotoveny z lomového kamene a měly tři pevné stěny – zadní u cihlové zdi, dvě boční po stranách. Zadní stěna byla vysoká 7 stop, postranní 6 stop. Vpředu byla 5 stop vysoká cihlová zeď, která měla dole otvor široký asi 0,3 m a trojnásobně vysoký. Před otvorem byla prohloubenina s kelímkem na zachycování taveniny. V zadní zdi byl 0,5 m nade dnem šikmo vedoucí otvor, kterým do pece vedla měděná trubka, jíž byl dovnitř z měchů, vzadu za pecí umístěných spolu se strojem jenž je poháněl, přiváděn vzduch. Celé zařízení tavírny bylo zastřešeno, nad jednotlivými pecemi byly ve střeše komíny. Vnitřek pece byl vymazán směsí skládající se ze dvou dílů uhelného prachu a z jednoho dílu sušené hlíny. Na dně pece byl z této hmoty odtokový žlab a z téhož materiálu byl i kelímek. Večer před tavbou se pec naplnila uhlím, to se zapálilo a pec se přes noc vyhřála. Ráno se čistě vymetla, na dno a do předního otvoru se nandalo dřevěné uhlí, z jehož středu vyčníval ven dřevěný roubík, tlustý na tři prsty. Na uhlí se nasypala dávka z taveného pyritu, posléze směs rudy, knejtu a nístějoviny, nakonec se pec doplnila dřevěným uhlím a přikryla vrstvičkou strusky. Potom se připravená pec zapálila.
Hutník musel dohlížet na tavbu, srážet tvořící se kusy strusky od trubky z měchů a zahrocenou tyčí rudu čechrat, aby se tavila rovnoměrně. Pomocník taviče vložil do kelímku před pecí olovo a když se roztavilo, otevřel mistr výpusť. Z pece nejdříve vytekly strusky, za nimi hmota vytavená z pyritu a konečně stříbro, které do sebe absorbovalo roztavené olovo. Vznikla tak těžká tavenina, která se pak celkem snadno oddělila od ostatní hmoty, neboť samovolně klesla dolů.
Mistr nechal vytavené hmoty po určitou dobu stát, aby se od sebe vzájemně oddělily. Pak železným hákem stáhl strusku, která plavala jako nejlehčí nahoře, potom kotouče kamínků s pyritem plovoucí uprostřed a v kelímku zůstala směs stříbra s olovem. Pec se opět naplnila a celý proces se několikrát opakoval. Po poslední tavbě se tekutá směs olova a stříbra vybrala „šoufkem“ a nalila do měděných misek vymazaných hlínou, kde ztuhla. Ztuhlé bochánky se zvážily a odevzdaly k dalšímu zpracování ve sháněcích pecích, kde se od olova oddělovalo stříbro. Vznikly stříbrné placky, z nichž ještě mistr otloukl zbytky nístějového olova a očistil je vodou namočeným kartáčem z měděných drátů.
Na Jihlavsku se k tavbě používalo pecí sháněcích, nahoře překlenutých cihlami, podobně jako u pecí pekařských. V třídící peci se za vysokého žáru ze stříbra spálil zbytek nečistot a vznikl polokulovitý bochánek, zvaný "koláč". Ten se zchladil ve vodě, na trojnožce s roštem nad řeřavým uhlím oschl a nakonec z něj báňský hejtman odspodu i shora dlátem odsekl dvě třísky jako vzorek, který zhodnotil. Bochánek zvážil, vyrazil do něj váhu, označil jej puncem a pečetí krále.
Stříbrné koláče tavili „kyseři“ (lijci) za přítomnosti úředníků a písaře, mince spolu s frakty (t.j. zlámanými penězi a zmetky z ražby) a cizurou (odstřižky stříbrného plechu v hliněných nádobách, tzv. "tyglích"). Tavenina se odlévala do plátěných forem, řečených barchány, které byly ponořeny do vody. Zde vznikaly stříbrné pruty, kterým se říkalo „cány“. Ty se ukládaly do kožených vaků a odevzdávaly do mincovny.

Mincovna a to další
V mincovně se „cány“ rozklepávaly na stříbrné pásky, z nichž se stříhala kolečka. Z těch se potom razily mince. A to tak, že se toto kolečko položilo na podložku, na níž byla raznice reversu mince. Na horní stranu přiložil mincíř raznici s aversem a úderem kladiva se obě strany mince vyrazily najednou. Na přípravě stříbra se kromě horníků podílela celá řada dalších profesí a všechna ta rozmanitá řemesla se soustřeďovala kolem dolů, kde vznikla pestrá směs ubytoven, hutí, továren, chlebných i masných krámů, lázní, šenků a nejrůznějších řemeslnických dílen. Jejich existence byla velmi těsně spjata s rozkvětem, ale i pohasínáním slávy stříbrných dolů.

Bylo, ale už není
V roce 1996, kdy vznikala tato publikace, uplynulo přes 200 let od doby, kdy poslední horník opustil jihlavský důl. Postupem času, ruku v ruce se spolupůsobením lidského faktoru, zanikají a mizí stopy po důlní činnosti na tváři krajiny. Do dnešních dnů se zachovalo jen několik málo štol a pozůstatků po dávno propadlých štolách, ponejvíce v podobě příkopů a pinek. Ty mají nejčastěji podobu strží, nebo mají oválný tvar a vznikly propadáním poddolovaného území. Příkopy vznikly propadnutím štol po celé délce a mívají podobu zarostlého úvozu beze stop po kolech povozů. Bývalé šachty dnes připomínají obvaly, zvané pinky. Jsou to kruhová ústí zasypaných šachet, po jejichž okrajích byla sypaná hlušina. Dna těchto šachet se ještě i dnes propadají, zvláště za silných dešťů. Do obvalů proto raději nevstupujme a pokud ano, tak velmi obezřetně.

Místa jihlavských kutišť
Vydejme se nyní na obchůzku kolem 21 lokalit s pozůstatky po kutištích v okolí Jihlavy a ukažme si, co se z dob slavné minulosti ještě dochovalo, v jakém stavu se tyto pozůstatky nacházely ještě nedávno a jak vypadají dnes. Kde všude se tedy těžilo a kde se těžilo na území dnešního města Jihlavy?

Jihlavské podzemní chodby
Nejznámější připomínkou slávy středověkého hornictví jsou jihlavské podzemní chodby, dosahující celkové délky přes 25 kilometrů a tvořící několikapatrový rozsáhlý labyrint prakticky pod celým vnitřním městem. Tento labyrint sice nevznikl v přímé souvislosti s těžbou stříbra, nepochybně je však dílem jihlavských havířů. Proto jej připomínám.

Jezuitský mlýn
Půjdeme-li od Pražského mostu cestou proti proudu řeky Jihlavy do Starých Hor, dorazíme do místa, kde dnes stojí most dálničního přivaděče. Do konce 70. let 20. století zde stával Jezuitský mlýn, upravený v 17. století ze staré tavírny. Proti mlýnu byla do svahu vyražena štola, jejíž počátek byl později upraven na sklípek mlýna a zadní část štoly byla při stavbě sklepa zazděna. Štola vedla údajně pod kapličku, která stála nedaleko strážního domku železničního přejezdu. Tato památka zanikla počátkem 80. let při asanaci mlýna. Ve štole byla údajně nalezena mapa Starých Hor ze 16. století. U Jezuitského mlýna se rozprostíral hornický rybník, který byl zavezen na přelomu 19. a 20. století.

Kostelík sv. Jana Křtitele
Pod kostelíkem sv. Jana Křtitele bylo další hornické dílo. Na louce po obou březích řeky Jihlavy bylo velké množství hald a obvalů, které byly roku 1876 využity při stavbě náspů železniční trati. Dochovala se o tom zpráva ve sdělení V. Macka, bývalého místoředitele Geologického ústavu ve Vídni. Podle pověsti má být podzemní štola přímo pod oltářem kostelíka sv. Jana Křtitele a má snad vést do nitra Jánského kopečku.

Michlův mlýn
Nedaleko odtud, poblíž atletického a fotbalového stadionu SK Jihlava, stával Michlův mlýn - později přebudovaný na sklárnu. Její zbytky bylo možné spatřit ještě v 80. letech 20. století poblíž hlavního vstupu do haly. Ústila zde štola, která byla hnána pod město a dodnes slouží jako kanalizační stoka.

U Brněnského mostu
Poblíž bývalého mlýna nedaleko starého (nyní prostředního) vstupu do zoologické zahrady byla pod nynější hospodu Na Plechandě na Brněnské ulici ražena štola, o jejímž ústí se už dnes přesně neví. Ještě donedávna však u západní strany starého Brněnského mostu vyvěral z této štoly proud důlní vody. Dnes je sveden železobetonovými skružemi pod zem a vtéká do říčky Jihlávka.

U Dlouhé stěny
Nepatrné stopy po dolování jsou ještě patrné poblíž bývalé cihelny U Dlouhé stěny, dnes jsou však velmi těžko identifikovatelné. V údolí Koželužského potoka, kde se v minulosti intenzivně těžilo, vzaly za své všechny památky stříbrného dolování.

Na Skalce
V těchto místech byla šachta hnána pod Šibeniční vrch k lesíku u bývalých deputátních domků. Ani tady však nezůstalo po šachtě sebemenších stop. Voda z ní byla svedena do kamenného rezervoáru na dětském hřišti Na Skalce a dodnes tu vytéká z ocelové trubky vydatný pramen, který místní obyvatelé využívají jako vodního zdroje v přesvědčení, že pijí kvalitní pitnou vodu. Opak je pravdou a rozbory, které ze vzorků provedla OHS Jihlava, ukazují na velký obsah dusitanů a dalších znečišťujících látek.

Starohorský couk
Bezesporu nejslavnější jihlavské důlní pásmo, ve kterém je žilná výplň staré a geologicky významné rozsedliny. Starohorský couk se táhne západně od Jihlavy ve směru sever - jih. Začíná na severu za rybníkem Borovina, pokračuje údolím Smrčenského potoka mezi bývalými podniky Lacrum a Ferona, dolinou kdysi zvanou „Zechgrund“, dále jde přes novou nemocnici a bývalý památník osvobození (vyřazený tank T 34 ve "V" mezi ulicemi Žižkova a Rantířovská), dále vede západním okrajem centrálního jihlavského hřbitova přes přízemní domky Na Havaji až do Pístova. Prochází Rančířovským lesem a posléze končí na jižním okraji chatové osady Okrouhlík. Starohorský couk je dlouhý přes 8 km a je vůbec nejdelší známou rudnou žilou na Vysočině. Od hlavního směru Na Dolech (Cechgrund) se odklání severozápadní odžilek, směřující přes sídliště Na Dolech a bývalou Modetu do Starých Hor, kde ještě pokračuje přes řeku Jihlavu. O Borovince a Okrouhlíku si povíme v samostatných částech, nyní se podívejme na dnešní podobu Starohorského couku.
Nedaleko od drůbežárny v ulici Romana Havelky stával na břehu Smrčenského potoka Červený mlýn, přestavěný na sklady podniku Zelenina. Asi 50 kroků za ním proti proudu potoka byla do prudkého levého břehu potoka ražena krátká štola. Za 2. světové války byla využita na protiletecký kryt. Ten vzal za své roku 1980, kdy byla skála odstřelena při provádění terénních úprav v souvislosti se stavbou dálničního přivaděče.
V úžlabině mezi bývalým Lacrumem a Feronou byla krátká štola o délce 50 kroků, jejíž ústí bylo zavaleno. Při stavbě dálničního přivaděče bylo odkryto, štola (která vedla pod Feronou k Jihlavě) zdokumentována a posléze zničena.
Na malém potůčku, protékajícím Cechgrundem, se zachoval jeden ze soustavy báňských rybníků. Dno potůčku bylo před regulací pokryto vrstvou materiálu ze starých úpraven rudy a z hutí. Mezi sídlištěm Na Dolech a novou nemocnicí bylo podle starých map 34 obvalů a pinek, dnes aplanovaných. Pouze v polích se při orání ještě občas nachází určité množství haldového materiálu.

Horní Kosov
U rybníka byly vpravo v polích dva trychtýře značné hloubky, které byly zavezeny zeminou v roce 1950. V Horním Kosově se u stodoly nacházejí zbytky haldy, dnes již téměř srovnané se zemí. Tato halda byla v minulosti nepochybně velmi mohutná.

Za Prachárnou
Za areálem budov na Vrchlického ulici, kde je dnes sídlo Policie České republiky a soud, byla v minulosti vojenská střelnice s prachárnou a šancemi pro ostré střelby. Ještě v 60. letech 20. stol. zde byly zbytky staré štoly, směřující do stráně od obou věží prachárny k šancím. Také toto místo vzalo za své, dnes jsou zde zahrádky. Při stavbě nové nemocnice byly při zemních pracích odkryty staré haldy a jámy, které byly aplanovány. Další stopy po dolování pod hlavním hřbitovem zničili zahrádkáři při budování své zahrádkářské kolonie.

U Pístova
Na bývalém zdejším obecním pastvišti se rovněž dolovalo. Domek číslo 26 stojí na místě, kde byl cechovní havířský dům. U polní cesty k Vodárenským rybníkům lze ještě místy spatřit nepatrné, v krajině napůl setřené zbytky stop po dolování.

Severozápadní odžilek
Dalším místem se stopami po dolování je severozápadní odžilek Starohorského couku, směřující z tzv. Doliny do Starých Hor. Naproti mlékárně byly v roce 1975 prováděny terénní úpravy pro výstavbu nového sídliště, příznačně zvaného Na Dolech. Byly tu odkryty jámy a průchodné štoly, které byly zdokumentovány pod vedením promovaného geologa Zdeňka Laštovičky. U železniční tratě vedle Lacrumu, kde jsou dnes zahrádky, se v roce 1920 propadl po průtrži mračen hluboký trychtýř, který byl zasypán, aniž byl předtím řádně zdokumentován. Pod železniční tratí na moravské straně Starých Hor vedla po levé straně zmola po štole, nyní aplanované. Jediným důkazem existence tohoto díla je silný výtok důlní vody pod Starohorským mostem na pravém břehu řeky Jihlavy. Na druhé straně silnice nad Starohorským zámečkem bylo podle staré mapy 14 obvalů, které byly rovněž aplanovány. Na tomto břehu řeky Jihlavy se proti Motorpalu nacházejí zbytky tavírny z rud, na jejichž místě Motorpal stojí. Druhá tavírna byla pod Zaječím skokem, po ní byly základy patrné ještě v roce 1920.
Na protějším břehu řeky Jihlavy je za bývalým Váchovým statkem vchod do dosud přístupné krátké štoly, hnané do stráně směrem k nové bráně Motorpalu. Tato štola je však na soukromém pozemku a není veřejnosti přístupná.
U prodejny potravin byl vybudován rezervoár, kam byla svedena důlní voda stahující se sem z dalších horních děl na druhé straně silnice. Voda, která z něj vytéká, je sice téměř křišťálově čistá, ale obsahuje tak velké množství dusičnanů, že je k pití nevhodná.
Poslední památka po bývalém dolování ve Starých Horách je nad školou u křižovatky ulic Romana Havelky a Humpolecké. V březovém hájku, se na ploše (70 × 50) m zachovaly dva šachetní obvaly o výšce kolem pěti metrů. Na jejich povrchu jsou dva zasuté otvory, z nichž větší má průměr asi osm metrů a hluboký je kolem jednoho metru, protože jej lidé stále zasypávají odpadky.
Jde o horní díla, která byla podle zprávy z roku 1315 odvodňována Jindřichem Rottharmelem. K vodotěžným strojům byla voda pro pohon kol přiváděna až z Rantířova 7 km dlouhým náhonem, zbudovaném po levém svahu nad řekou Jihlavou. Je to jedinečná technická památka ze 14. století, náhon měl na tuto délku spád pouhé čtyři metry. Voda cestou do Starých Hor ještě poháněla čtyři hutě, které byly mezi Vyskytnou nad Jihlavou a Plandry, druhá byla pod Zaječím skokem a třetí na místě dnešního Motorpalu. Do dnešních dnů se náhon zachoval takřka z 80%, je tedy v poměrně dobrém stavu. Zato šachty v březovém hájku, k němuž bylo vedeno, pomalu a jistě mizí.

Nepomucká štola
Další stopy po dolování nacházíme v údolí Smrčenského potoka u Hamerského mlýna, který se dříve jmenoval Taubenstuhl. Je situován mezi rybníkem Borovinka a Hybrálcem. V těchto místech byla od roku 1776 ražena štola sv. Jana Nepomuckého, Němci zvaná Nepomutzen-Stollen. Původní ústí štoly, nacházející se na levém břehu Smrčenského potoka, se dávno sesulo, zachovaly se jen dva pásy asi 2 m vysokých obvalů po celé délce sesuté chodby. Do neporušené části štoly lze volně vstoupit šachticí, která byla ražena 6 m od ústí chodby, původně sloužící k lepšímu odsunu rubaniny a k odvětrávání díla. Chodba je od ústí zaplavena vodou, na gumovém člunu se dá plout do cca 70 m, kde je boční zával. Za ním bylo prý ještě za I. republiky možné spatřit dobře zachovalou původní výdřevu. Nad štolou se ve svahu zachovalo několik propadlin po šachtách sledujících žílu, do štoly ale proraženy nebyly. Šachta sv. Jana Nepomuckého, jež do štoly zasahovala, je asi 200 m východo-severovýchodně v poli a lze ji lokalizovat už jen podle výskytu haldového materiálu v oranici. Dílo směřovalo k šachtě sv. Jiří na Pfaffenhofském couku. Před  1. světovou válkou se v tomto směru na Kněžský Dvůr vyskytovala celá řada pinek, po kterých dnes není ani stopy. Sto kroků pod Hamerským mlýnem po proudu potoka se v pravém břehu nacházejí v konkávním ohbí nepatrné stopy po dvou štolách, nad nimiž byly v polích dnes již aplanované tři pinky.

U Sedleckého mlýna
Posledním místem těžby v této oblasti je okraj lesa Borovinka u Sedleckého mlýna. Nachází se zde šest trychtýřů obvalového typu a tři zmole po propadlých štolách. Výtok důlní vody z těchto děl byl sveden do rezervoáru uprostřed ohbí cesty, kde voda vyvěrá u plotu do upravené studánky.

Šacberk (Rudný)
Na dnešní dobu poměrně zachované jsou pozůstatky po dolování v páté oblasti na vrchu Šacberk (Rudný). Údajně zde bylo sedm kutišť, z nichž čtyři byly mezi hospodou U lyžaře a krematoriem, dvě na východním úbočí kopce a jedno těsně pod vrcholem. Podle práce RNDr. Jiřího Vosáhla, kterou dokončil roku 1984 jako student přírodovědecké fakulty Karlovy Univerzity v Praze, se na Rudném vyskytuje 170 větších jam a na celém vrchu je roztroušeno nespočet menších jam po průzkumných výkopech.
Nejznámější památkou po zdejším dolování jsou pozůstatky šachty sv. Trojice, která byla na východním svahu Rudného na okraji lesa. Dostaneme se k ní od Domova důchodců na Lesnově tzv. Modřínovou alejí. Přijdeme na rozcestí s odbočkami k restauraci U Lyžaře a do Pávova. Přímo nad rozcestím narazíme na zbytky po této šachtě. Jde o elipsovitou jámu o průměru 15-20 m a hloubce 10 m. Ve stěnách propadliny místy vystupuje skála, do níž byla šachta ražena. Dno jámy je částečně zasuto a bývá často zatopeno vodou. K vodotěžnému stroji, jímž byla tato šachta vybavena, byla voda přiváděna asi jeden kilometr dlouhým náhonem, dnes už sice vyschlým, ale po celé délce zřetelně zachovalým. Jenom na dvou místech je přerušen lesními cestami. Vodní náhon přiváděl vodu z rybníka, po kterém se zachovala hráz na levé straně silnice při vjezdu do Zborné od Jihlavy. Odtud náhon pokračuje po severním, severovýchodním a východním svahu Rudného a končí 50 m severozápadně ve svahu nad šachtou sv. Trojice. Podle výškového rozdílu mezi náhonem a ústím šachty lze soudit, že vodotěžný stroj byl poháněn kolem na svrchní vodu.
Šachta sv. Trojice byla součástí většího kutiště, sledujícího žílu ve směru východ-západ o délce asi 400 m. Západní okraj tohoto kutiště sahá až k ohybu lesní silničky, směřující od hospody U Lyžaře ke krematoriu. Východní část couku je z větší části aplanována zemědělskou činností, pouze jeho nejvýchodnější okraj je zachován v malém lesíku, kde je několik menších obvalů.
Za lesíkem se směrem k dálničnímu přivaděči zachovaly dva důlní rybníčky. V couku je zachováno celkem 25 větších obvalů, z nichž největší jsou v okolí šachty sv. Trojice. Jejich stěny jsou příkré a svědčí o stále se propadajících šachtách. Haldy zde tvoří souvislý pás, místy dosahující výšky až 5 m. Další obvaly jsou ve vysokém lese jižně pod hospodou U Lyžaře, a to směrem východním, ve vidlici silnice do Zborné a ke krematoriu a severozápadně a západně od krematoria. Je zde také silný výtok důlní vody, který nezamrzá ani v největších mrazech.
Přímo na vrcholu Rudného bylo dříve kutiště Na Šparech. Z něj se dochovaly jen dvě krátké, volně přístupné pokusné štoly. Jedna je asi 50 m od pozůstatků kamenného přízemí rozhledny (otevřena 1. 9. 1907, vyhořela po 37 letech provozu v roce 1944), druhá je asi 100 m směrem východním. Obě štoly jsou ve výborném stavu.

Pfaffenhofský couk
Nedaleko od Rudného je další místo se zachovalými stopami po jihlavském dolování, tzv. Pfaffenhofský couk. Jeho název je odvozen od německého výrazu pro farní dvůr (Pfarenhof). Bylo to kutiště, které se táhlo v délce asi 700 m ve směru východ-západ, jak dokládá mapa Johanna Christopha Urbana z roku 1772. Z tohoto kutiště se do dnešních dnů bohužel zachovalo jen torzo. Východní část byla zničena výstavbou čtvrti rodinných domků, západní za dálničním přivaděčem byla aplanována zemědělskou činností a střední část byla zúžena po celé délce na polovinu a v šíři asi 20 m je využita pro zemědělské účely.
Nynější zbytky kutiště, nacházejícího se u Reindlerova dvora, jsou široké asi 20 m, na délku měří 230 m a jsou zcela porostlé borovým lesíkem. V něm je 17 větších obvalů s haldami, vysokými 3-5 m. Největší jáma v centrální části lesíka má průměr okolo 15 m a hloubku 5 m. V soukromé zahradě na východním cípu lesíka jsou čtyři zasypané šachty, které byly aplanovány při výstavbě rodinných domků. Jedna z nich se propadla roku 1971 o 8 m a odkryl se původní šachetní otvor. Majitel však šachtu zasypal, aniž byla zdokumentována.
Rodinné domky vyrostly i v okolí lesíka. Při budování inženýrských sítí byly ve výkopech odkryty šachty a dnes již aplanované haldy ve východní části couku. Tyto nálezy přinesly nové poznatky o kutišti. Stavebníci však neustále zavážejí jámy v borovém lesíku a zdá se, že není daleko doba, kdy Pfaffenhofské kutiště zanikne docela.
Na západní straně kutiště se za dálničním přivaděčem zachovaly dva rybníky. Jeden je napuštěný, druhý suchý. Jde o pozůstatky soustavy starých báňských rybníků, na jejichž odtocích stávaly úpravny rud ze zdejších dolů. Podle starých map zde bylo šest takových rybníků, čtyři z nich však byly časem zavezeny a přeměněny na pole.

Hruškovy Dvory
Přímo pod touto dnes příměstskou částí Jihlavy je u podjezdu železniční trati a silnicí úžlabina, porostlá březovým hájkem. Zde je dodnes několik jam po šachtách. Do svahu na konci úžlabiny byla ražena štola, která se napůl sesula, když byly asi před dvaceti lety zbytky ústí zavezeny zeminou. Další štola byly ražena do svahu protější stráně v zákrutu silnice a i její ústí je sesuto. Výtok důlní vody však existuje dodnes na druhé straně trati, na svahu k řece - ve studánce pod školní zahradou "Dřevěnomlýnské školy".
Štola byla také za koželužnou a byla vyražena do úpatí skalní stěny, zarostlé lesem. Přístupná byla ještě ve 30. letech 20. stol., nyní je zcela sesutá a zavezená.
Na levém břehu řeky Jihlavy, mezi účelovou asfaltovou silničkou do Helenína a areálem čističky odpadních vod, jsou ve skupině vysokých smrků dvě haldy, částečně aplanované při stavbě plotu okolo čističky. Jde o severozápadní pokračování žíly Zlatostudáneckého couku. Mezi až dvoumetrovými haldami se tvoří malý mokřad z vyvěrající důlní vody ze zavalené štoly, aplanované při stavbě helenínské cesty.

Zlatá studánka
Zlatostudánecká žíla má směr SZ-JV, probíhá od řeky šikmo do svahu až do polí nad bývalou textilní továrnou Löw a v současné době měří okolo 400 m. Toto kutiště začíná téměř u řeky dosud dochovanými malými jámami, pak následovalo ústí štoly. Ta byla zavalena a vytvořila známou Zlatou studánku. Po dostavění textilky sloužila studánka jako zdroj vody pro podnik. Při hloubení rezervoáru narazili dělníci na ústí štoly, kde byla nalezena zachovalá výdřeva. Ústí štoly však bylo upraveno pro vodárenské účely a zazděno, nad rezervoárem byl postaven cihlový domek. Ten byl po čase zbourán, protože voda z rezervoáru nebyla dlouho používána. Nad štolou byla v prudkém svahu ražena celá řada šachet. Dodnes se například zachovala velká halda v úrovni cesty k Handlovým Dvorům a v lesním průseku, porostlém nově vysazenými stromy pak řada jam, z nichž nejhlubší má 8 m hloubky a největší má plochu asi (42 × 16) m.
Haldy svědčí o šachtách, ražených až do štol. Kutiště končí v polích nad továrnou, kde byly další pozůstatky dolování zavezeny a rozorány v 70. letech 20. století. Na ploše tohoto kutiště se zachovalo celkem 26 pinek a obvalů.

Malý Beranov
Doly v okolí Malého Beranova, dříve staré hornické osady, byly poměrně rozsáhlé. Těžilo se v nich ve druhém i ve třetím období jihlavského dolování, ale zachovalo se zde jen několik málo pozůstatků po hornické činnosti. Nejvýznamnější z této lokality je dodnes přístupná štola sv. Jiří. Její ústí leží pod náspem železniční tratě v zahradě domku číslo 6. Vchod je uzavřen plechovými dvířky a ve štole je uměle zvednuta vodní hladina, protože byla donedávna využívána jako zdroj vody pro textilní továrnu Partex. Dne 25. 8. 1973 provedl tým geologů dr. Trnčík, dr. Holub a dr. Králík průzkum stavu štoly, kterou zdokumentovali. Dostali se až do vzdálenosti 286 m od ústí, kde jim další postup znemožnil zával, patrně spojený s povrchem. Pro neúčinné odvětrávání je zde značně vysoký obsah oxidu uhličitého. Štola sv. Jiří je nejdelší dnes přístupné důlní dílo v celém jihlavském revíru.
Hlavní beranovské kutiště se však rozkládalo na náhorní plošině západně od Malého Beranova a severovýchodně od Kosova. Zde byly známé šachty sv. Prospera (hluboká 71,5 m), Liščí šachta a šachta sv. Mauricia (hluboká 34,5 m). Všechny tyto jámy jsou však dnes aplanovány.
V polích nad štolou sv. Jiří jsou na malém návrší dva zasuté obvaly, z nichž jeden by snad mohl být právě pozůstatkem po štole sv. Prospera. V knize O jihlavském hornictví napsal Antonín Vohlídal, že za městským ústavem choromyslných, za silnicí nad Malým Beranovem ke Kosovu byly až do roku 1910 dvě hluboké šachty s dobře zachovanou výdřevou. Jedna z šachet byla suchá, druhá zatopená. Kromě těchto šachet zde byly ještě další pinky, náležející k beranovskému kutišti. Tehdejší majitel pozemku je však nechal zahrnout zeminou.

Bradla
Další otevřená krátká štola se nachází za Malým Beranovem ve skalní stěně na levém břehu řeky Jihlavy, v ohbí cesty na Bradla. S největší pravděpodobností se zřejmě jedná pouze o malou pokusnou štolku.

V Dolech
Desáté jihlavské kutiště nese příznačný místopisný název "V Dolech" a leželo do padesátých let 20. století západním směrem od beranovských dolů, nedaleko od silnice z Jihlavy do Kosova. Dnes jsou tu již jen po polích rozvezené zbytky materiálu z hald. Před scelováním pozemků na začátku 50. let bylo hned u silnice a také na kótě 583 m několik hald a obvalů. Byly to pozůstatky kutiště Vůle Boží, které podle starých zpráv poskytovalo do roku 1601 rovných 200 hřiven stříbra dobré jakosti (t.j. asi 50 kg).

Tři smrky
Také na kótě 590 m (Tři smrky) západně od Kosova, je další bývalé kutiště. Dodnes je v těchto místech vidět osm mělkých obvalů s nevysokými násypy, jež zřejmě sledovaly jenom slabě zrudnělou a krátkou žílu, táhnoucí se ve směru východ-západ.

Starcovo pole
Slavným jihlavským kutištěm bylo také Starcovo pole u Pančavy, kde se těžilo stříbro ve druhém i ve třetím období jihlavského dolování. Dnes je celý terén zarovnaný a bez sebemenší stopy po hornické činnosti. U cesty do školního statku stojí za Pančavou značně zdevastovaná stará kaplička, u které byly ještě před 1. světovou válkou dvě otevřené a volně přístupné štoly. Jedna z nich snad měla nést název štola sv. Petra. Kromě těchto dvou štol byl celý svah poset řadou výkopů a pinek. Na druhé straně silnice teče u ústí údolí se zahradami malý potůček, který se zprava vlévá do potoka Jihlávky. Půjdeme-li proti jeho proudu, zjistíme, že vytéká z rezervoáru, do kterého byla při stavbě silnice svedena voda ze štoly sv. Antonína z Paduy. Třebaže existují staré důlní mapy, nedá se dnes s určitostí lokalizovat ústí této šachty. Zmíněný výtok je proto jediným dokladem, že stojíme v místech bývalé intenzivní důlní činnosti.

Na Malém díle
Nedaleko předchozí lokality byla odkryta žíla Na Malém díle. Od Pančavy se k ní dostaneme po cestě, vedoucí po levém břehu proti proudu Jihlávky. Tato cesta je značena modrou turistickou značkou. Po ní se dostaneme do ohybu údolí proti Sasovu, kde stojí zděný domek, zvaný Havírna. Ústí štoly zde bylo zavaleno, mohutná halda aplanována a nyní je zde zřízena zahrádkářská kolonie. Jediné, co připomíná důlní činnost, je výtok důlní vody, svedený potrubím od ústí štoly k potoku Jihlávka, kde vyvěrá asi 30 m zpět u vzrostlé lípy s turistickou značkou na kmeni. Obvaly po šachtách náležející k tomuto dílu byly dávno aplanovány. Pouze na levé straně znojemské silnice, proti čerpadlu pohonných hmot, lze ojediněle nalézt zbytky haldového materiálu, pocházející z šachty Josef.
Budeme-li pokračovat v cestě proti proudu Jihlávky, dostaneme se do dalších lokalit, kde byla v minulosti těžena stříbronosná ruda. Byly zde hned tři couky, a to žíla sv. Barbory blíže k Jihlavě, druhý Rančířovský couk a třetí, tzv. Postříbřovací couk. Na žíle sv. Barbory se pracovalo kolem roku 1547. Podle starých map zde existovalo pouze několik osamocených šachetních obvalů a pinek, pod kterými byla ražena Svatobarborská štola.
Nedaleko odtud, směrem na Rančířov k bývalé hájovně, jsou na pravé straně silnice dvě paralelní řady obvalů, které směřují k jihu a dosahují délky asi 400 m. Východní z nich má daleko menší haldy, neboť tady byla žíla menší oproti západní řadě obvalů, kde se zachovalo několik hald daleko mohutnějších. V mělkém údolíčku zde byla ražena Tříkrálová štola, po které dnes není ani památky. Do této štoly byly raženy šachty Tříkrálová, Česká a Kunstšachta. Pozůstatky po těchto šachtách se zachovaly, leží však na okraji vojenského prostoru a nejsou běžně přístupné.
Zatopený a zasypaný otvor Tříkrálové šachty s haldou je vlevo od cesty k bývalé hájovně, vpravo od něj je obval České šachty a nejseverněji se nalézá halda největší, která patří k tzv. Kunstšachtě. Tato halda byla z jedné strany částečně rozhrnuta při výstavbě oplocení okolo vojenského objektu. Vlastní ústí šachty bylo zasypáno již dříve, ale nevědělo se přesně, kde bylo.
V dubnu 1970 se toto ústí nečekaně propadlo, k čemuž nesporně napomohla stavba pilíře vojenské garáže. Vytvořil se kruhový otvor o průměru 5 m a hloubce 14 metrů. Ústí šachty bylo zdokumentováno a opět zasypáno desítkami nákladních "Tatrovek" betonu. Jižní konec tohoto západního pásma tvoří halda štoly dnes již neznámého jména, která je na jižním konci lesíka vlevo od cesty k hájovně. Tato halda je nad soukromou chatou.
Pod tímto coukem leží po levé straně silnice na Znojmo další žíly, zvané Postříbřovací. Dvě stovky metrů na jihovýchod od bývalé restaurace V Ráji, která stála na okraji chatového tábora, byla ražena Postříbřovací štola, jejíž ústí byla zavaleno již v 18. století. Po této štole neexistuje ani halda s typickým výtokem důlních vod, dochoval se však asi 22 m dlouhý výkop, který vedl k bývalému vchodu. V lesním průseku nad štolou se zachovaly dva obvaly po šachtách a drobné jámy. Největší z obvalů má průměr 10 m a hloubku 5 m a haldu 5 m vysokou a 30 m dlouhou. Ještě v 19. století byla otevřena a bylo v ní možné spatřit velmi zachovalou výdřevu. Druhý obval, vzdálený 40 metrů jižně, se naposledy propadl roku 1941. Zdejší haldy jsou častým cílem návštěv amatérských zájemců o geologii, neboť se zde občas dají ve zbytcích haldového materiálu nalézt i zbytky hornického nářadí. Například v letech 1974-1975 zde bylo nalezeno několik starých hornických želízek. Od Postříbřovací štoly asi 100 m po proudu Jihlávky se pod cestou ve skále nachází krátká pokusná štolka, která má délku asi 4 m.
Les v okolí nese řadu stop po intenzivní hornické činnosti. Ve svahu nad bývalým rančířovským mlýnem byla dnes již zavalená štola, prozrazující se výtokem důlní vody, známým jako Markétina studánka. Jedná se o dílo U pomoci boží. Také na druhém břehu řeky byla kdysi důlní díla, jejichž jména nám už asi zůstanou navždy utajena.
Tento důlní revír se táhl až k Vílanci, kde byly ještě za I. republiky v lukách, zvaných Na Štůlách patrné stopy po štolách. Již tehdy byly ale zřetelné jen po důkladné obhlídce terénu.

Okrouhlík
Sedmnácté jihlavské kutiště se rozprostírá asi 1,5 km jihozápadně od Rančířova, v lese nedaleko rybníka Okrouhlík. Jedná se o nejjižnější bod Starohorského couku. Kutiště má směr sever-jih a na ploše (220 × 60) metrů se zde zachovalo devět šachetních obvalů, což naznačuje na horečnou důlní činnost.
Největší obvaly o průměru 7-9 m a hloubce 3-5 m jsou v centrální části kutiště, po obou stranách jsou pak menší obvaly. Haldy v této oblasti dosahují výšky 2,5-3 m. I tato památka na bývalou těžbu stříbra bohužel zaniká zásluhou chatařů, kteří tuto cennou lokalitu s mnoha pinkami a šachetními jámami zavážejí odpadem. Některé šachetní jámy jsou dnes zcela zaplněny. Co nedokázali bezohlední či nevědomí chataři, dokončují pracovníci podniků. V roce 1983 zde například došlo při těžbě dřeva k aplanaci velké centrální části a pomalu a jistě tak mizí další památka na těžbu stříbra na Jihlavsku.

Peklo
Mezi obcemi Rantířov a Dvorce, asi 3,5 km západně od Hosova, leží v oblasti zvané Peklo rovněž pozůstatky z dob těžby stříbra. Bohužel se o nich nezmiňují žádné historické prameny. Zdejší doly jsou známé pod názvem Vlčí jámy, jak je uvedeno i na mapě. Kutiště leží asi 250 m jihozápadně od kóty 578 m (Brádlo) na křižovatce dvou polních cest. Zachoval se zde 120 m dlouhý pás obvalů ve směru sever-jih, ve kterém je 29 jam. Vytvářejí dobře znatelnou linii, jak horníci sledovali stříbrnou žílu.

Hory sv. Antonína
Dalším významným kutištěm jsou hory sv. Antonína. Ani o nich se nedochovaly žádné historické záznamy, podle typu pozůstatků je však lze takřka s určitostí zařadit do prvního období dolování. Lokalita se nachází západně od  Rounku, asi 500 m od kaple sv. Antonína. Je ukryta v hustém lesním porostu a není tak v terénu nijak zvlášť nápadná. Dolové pole je dlouhé 135 m a zachovává směr severozápad-jihovýchod. Po nepříliš hlubokých šachtách se dochovalo 19 středně velkých i malých jam o průměru 1,5-8 m. Dvě z nich byly v roce 1990 aplanovány a při stavbě komunikace pro vojenské účely byly zasypány a jejich místo sloužilo jako parkoviště těžkých zemních strojů. Ostatní jámy jsou relativně zachovalé. Zachovala se také do skály tesaná šachtice na dně jedné z jam. Má půdorys čtverce o stranách (1,5 × 1,5) m a i když je dnes částečně zasypaná, celková hloubka jámy i se šachticí dosahuje 8 m. Svou zachovalostí je v jihlavském rudním revíru ojedinělá.

Bílý Kámen
Předposledním místem s pozůstatky po těžbě stříbra je úsek, který se rozkládá asi 500 m S-SV od odbočky ze silnice na Humpolec do Bílého Kamene a 260 m V-JV od kóty 597 m, ležící nad Bílým Kamenem. Toto kutiště je dnes téměř zapomenuto a ani historické prameny se o něm nezmiňují. Není zakresleno ani v žádné staré důlní mapě. Rudná žíla ve směru SZ-JV byla sledována v délce 225 m jednou řadou šachet, po kterých se dochovalo 27 jam o průměru okolo 10 m a hloubce kolem 5 m. Haldy okolo šachet vytvářejí souvislý pás. Toto důlní dílo se zachovalo v neporušeném stavu, neboť se zde ještě netěžilo dřevo a místo není pro svoji nedostupnost ani znečištěno odpadky. Vzhledem k zachovalosti by mohlo být vyhlášeno jako technická památka a chráněno.

Starý cech
Tato lokalita, ve které se prokazatelně těžilo stříbro v prvním i ve druhém období dolování, se rozkládá 6 km severozápadně od Jihlavy a 1,5 km od Hybrálce. Dostaneme se sem, půjdeme-li z Hybrálce proti proudu Smrčenského potoka. Údolím potoka dojdeme na hráz Velkého rybníka a podíváme-li se po proudu, budeme mít po levé straně otevřené ústí pokusné štoly Zwergloch (Trpaslík) a po pravé straně pozůstatky díla Enfant. Pokusná štola Zwergloch (Trpasličí sloj) je ražena po nezrudnělé žíle do úpatí rulové skalky. Chodba je dlouhá 16,5 m a vysoká až 3 m. Na stropě jsou dobře znatelné stopy po hornickém želízku. Chodba je zakončena rozšířenou prostorou o délce 6,5 m, šířce 3 m a výšce okolo 5 m. Dno je zatopené vodou a bylo zde patrně raženo hloubení, dnes sesuté. Ústí štoly je v současné době zanášeno napadanými kameny, listím a hlínou a je jen otázkou času, kdy i tato památka na jihlavské dolování zanikne.
Naproti štole Zwergloch je znatelná, 5 m široká a 15 m dlouhá propadlina. Je to zavalené ústí štoly Enfant, které lidé neznalí historie stále zavážejí odpadky. I tato památka na těžbu stříbra tedy časem zanikne.
Přitom ještě za 1. světové války a těsně po ní byla šachta běžně přístupná. Podle pamětníků se v ní dokonce ukrývali váleční dezertéři. Halda hlušiny z této štoly je vlevo od bývalého ústí a dnes je její vrchol zarovnán a je na něm postavena chata. V louce nad štolou je mělká kruhová prohlubeň, jediný pozůstatek štoly sv. Albrechta, ražené do štoly Enfant.
Sto metrů severně od popsaných míst bylo další kutiště Starého cechu. V polovině cesty mezi Malým rybníkem a Velkým rybníkem je na úpatí prudké zalesněné stráně propadlina po štole neznámého jména, která byla ražena někdy kolem roku 1550. Důlní voda z této štoly vytvořila mokřiny pod bývalým ústím na louce, v roce 1963 byla stažena do studánky, kryté stříškou (na pokraji houštiny u chaty).
Do štoly byly raženy čtyři šachty. První propadlina je v polovině stráně v nedávno pokáceném lese, druhá zanikla před několika lety při přeměně louky v pole. Také třetí šachta byla v 70. letech 20. století aplanovaná při rozšiřování polností. Uprostřed polí byl malý třešňový sad, od kterého vedla cesta ke dvěma nedalekým statkům, na mapě označených jako Loučeň. Ve středu sadu byl obval o průměru okolo 8 m a hloubce 5 m, kde se štola stáčela k severu. Dnes je zde vysoká halda a propadlina po čtvrté šachtě. Toto místo je třeba hledat u silnice do Smrčné. Halda zde tvoří jakýsi kopec, na němž je vztyčen kříž. Obval měl průměr 10 m, ale je velmi mělký a v období vegetace neznatelný.
V nevelké vzdálenosti od této štoly je další kutiště Starého cechu. Půjdeme-li po cestě od ústí štoly směrem k Hybrálci, dojdeme do příčného údolí, kterým protéká úzký potůček. V údolí potoka byla soustava starých důlních rybníčků, ze kterých se ale dochovaly jenom dva. Jeden v lese je dnes suchý, druhý nad lesem je dosud napuštěný, je ale silně zarostlý rákosem a orobincem. Vlevo od suchého rybníčku je ve svahu 12 jam po šachtách a v největší z nich jsou ještě patrné stopy po malé, do boku jámy ražené pokusné štole.

Hutě
Poslední památka na Starý cech je v osadě Hutě. V lese za posledním stavením jsou na pravé straně silničky dodnes patrné základy bývalé sklářské hutě. Mezi tímto místem a štolou Enfant je trať, zvaná Havírna, kde již byly stopy po dolování zničeny zemědělskou činností. Za bývalou Bouchnerovou brusírnou skla v Hutích lze ještě nalézt množství rudných strusek, pocházejících z malých hutí, které stávaly v okolí.
Také kolem osady Stříbrný Dvůr je množství obvalů po staré důlní činnosti. Dnes jsou ale zarostlé lesem a v terénu se těžko rozeznávají. Severozápadně od Stříbrného Dvora je na Suchém kopci (kóta 587 m) několik jam po smrčenském kutišti, kde se snad těžilo již kolem roku 1415. Jámy jsou v dobrém stavu a při pokusném kopání zde bylo nalezeno několik hornických želízek.

Co říci závěrem?
Zatímco si řada našich měst pozůstatky starého dolování chrání, v Jihlavě se o ně nezajímá skoro nikdo. Ani úřady k tomu kompetentní. Poslední stopy po dolování jsou čím dál zuboženější. Dílem mizí díky rozrůstající se zástavbě, dílem je zcela zbytečně ničí lidé, kteří nemají ani potuchy o tom, že jde o významné technické památky naší minulosti.




Použitá literatura:
AGRICOLA Jiří: Dvanáct knih o hornictví a hutnictví (Národní technické muzeum Praha, 1976)
BRADÁČ Bohumír: - O dolování v Jihlavě a okolí (Kalendář české Jihlavy, 1924)
BURIÁN M.: - Ó kverky jihlavské (Vlastivědný sborník českého jihovýchodu 6, 1927-1928)
ČECH V.: O starých dolech na stříbrnou rudu mezi Jihlavou a Pelhřimovem na Českomoravské vysočině (Sborník ústředního ústavu geologického, Praha, 1952)
HOFFMANN František: O jihlavském dolování a soukenictví (Kulturně - osvětové pořady města Jihlavy, červen 1962)
KÁBA Arnošt: Záříjový den - historická scéna k jihlavskému havířskému průvodu, (Jihlava, 1957)
KRATOCHVÍL J.: Příspěvek k topografii a dějinám dolování v jihovýchodní části Čech (Praha, 1923)
KRŮTA J.: Topografická mineralogie Čech (Praha, 1957)
MAŠATÝ J.: Po stopách jihlavského dolování (Jiskra, 1977)
LAŠTOVIČKA Zdeněk: Dějiny hornické na Vysočině (Jihlavské listy, č. 21/1977)
POŠVÁŘ J.: K počátkům jihlavského hornictví a horního práva (Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd společenských, č. 1/1956, Jihlava – Muzeum Vysočiny)
ŠIMÁNKOVÁ Eva: Dolování stříbra a jeho příprava pro mincovnu v Jihlavě před 700 lety (Numismatické listy č. 6/1951)
URBÁNEK A.: O dolování na vzácné kovy v okolí Jihlavy (Vlastivědný sborník kraje jihlavského 1/1922)
VOHLÍDAL Antonín: O jihlavském hornictví (Městské muzeum Jihlava, 1949)
VOSÁHLO Jiří: Staré jihlavské doly (Kulturní zpravodaj města Jihlavy, č. 5-12/1984)
___
© Jaroslav Sláma, Občanské sdružení Jihlavský netopýr, 1996
Druhé, upravené vydání, 1997